Díl 1. - Nenásvist část 3.
Gympl – 1. díl
Nenávist – část 3.
Ležím na posteli a učím se. Jen se nějak nemůžu pořádně soustředit. Musím pořád přemýšlet o Reiovi. Debil! Pořád nechápu proč to udělal? Co já jsem mu udělal že mě tak nenávidí. Jasně že jsem na něj naštvanej ale zároveň je to pořád můj kámoš. Chci aby jsme byli pořád kámoši. Povzdechnu. Je úterý večer. Když jsem se včera vrátil domů. Máma mě okamžitě s leknutím odtáhla do nemocnice. Nebylo mi nic vážnýho dá se říct. Pár náplastí a odpočinku, brzy všechno zhojí. Nechtěl jsem jít dnes do školy ale nakonec jsem musel. Rei ve třídě nebyl, dělá mi to starosti. Proč ale vlastně? Co je mi do něj do pitomce?! Z mých pomotaných myšlenek mě vytrhuje nějaký zvýšený hlas dole z chodby. Zní to jako máma. Vylezu tedy z postele kde jsem odpočíval a zvědavě se přesouvám z mého pokoje až na chodbu. Nevěřím vlastním očím. Máma nešťastně obíhá mýho bráchu který vypadá podobně jako já včera.
„Hiro?!“ samozřejmě neskrývám překvapení a jdu k němu blíž. Když mě uvidí otáčí hlavu stranou. „ Jej, kdo tě proboha tak zřídil?“ máma táhne Hira do kuchyně a dezinfikuje mu všechny zkrvavené ranky a škrábance.
„ Nejste vy dva už velcí na to aby jste se mi tu takhle vždycky zřídili?“ ptá se vyčítavě mamka otázkou na niž je celkem jasné že nedostane odpověď. Nehodlám se tu plantat mamce pod nohy a odcházím zpět do svého pokoje. Hiro nevypadal že by měl chuť se semnou o tom bavit, tak proč se namáhat z otázkami. Opět si lehnu na postel a nechávám se unášet vlnami emocí, otázek a hledáním odpovědí na ně. Snad skoro hodinu jen tak ležím a přemýšlím až mě brzy začne brát spaní. Stejně už bude deset a já nemám nic kloudného na práci takže si ještě skočím na WC, vyčistit si zuby a pak spát. Když jdu do koupelny zrovna vychází brácha. Ve chvíli kdy se míjíme ...
„ Rei se tě už ani nedotkne.“ šokovaně se zastavím. Tak on se mlátil s Reiem?
„ Hi-!“ jen přáskne dveřmi od svého pokoje. Rychle běžím za ním. Zatáhnu na kliku ale stihnul si zamknout. Začnu bušit na dveře. „ Hiro! Hiro, otevři slyšíš?! No tak!“ naštvaně do dveří kopnu. Kašlu na to! Kašlu na všechno! Už je mi to ukradený! Jsem opklopenej jen samýma blbečkama. Já sám jsem debil. Naivně jsem si myslel že já a Rei jsme zas konečně kámoši. Že mý nespory s bráchou už se pomalu vyrovnávaj, ale hovno! Seru na to! Naštvaně odejdu do svýho pokoje. Praštím s sebou na postel. Začnou se mi spouštět slzy. Co se to semnou děje?! Vždyť se chovám jak nějaká nešťastně zabouchlá patnáctka co se jí do vztahu míchá starší bratr. Ale..., co když opravdu jsem... . Jsem zabouchlej? A do Reie? NE!... NE! To je absurdní. To je blbost! Je to jen můj kámoš z dětství nic víc! To že jsme se spolu v poslední době trochu bavili nic neznamená. Stejně..., on mě nenávidí..., takže... . To co řekl...
-„ Sere mě jak se chováš! Sere mě jak vypadáš! Prostě tě nesnáším tak kurva vypadni.“
-„ Už nikdy tě nechci vidět, Reii!“
„Jenže já chci! Chci tě vidět! Co jsi to semnou ksakru udělal..., Reii.“ brečím si nahlas do polštáře. Ještě chvíli nešťastně bulím jak holka až mě slzy uspávají a já tvrdě usínám. Tak, tak mě dokáže brobudit můj až nadměrně otravný tón na mobilu. Spal jsem vážně hodně tvrdě, ale spalo se mi až náramně dobře. Proto jen otráveně vypínám budík a pomalu se sunu na záchod a do koupelny. Sním něco málo na snídani a pomalu se ubírám do školy. Rei opět nepřichází do školy a hodiny se táhnou jako šnek. Nemohu se absolutně na nic soustředit.
Nasledující čtvrtek i pátek mi ubíhají ve škole stejně pomalu. Ani doma se mi nic nechce dělat. Ani učit, ani někam jít. I když se mě spousta lidí snažilo vytáhnou dnes někam ven. Všechny jsem jen s nezájmem odbyl. Nic mě nebaví, nic se mi nechce. Chtěl bych vidět Reie, jenže... „ Vypadni mi z očí a už za mnou nikdy nelez, rozumíš?!“ ... Prostě to nejde. Ležím v posteli zachumlaný do peřin. I přesto pořád ne a né usnout, pomalu už táhne na dvanáct večer. Konečně se mi začínají klížit víčka. Pomalu těžknou, klesají a mé myšlenky odplouvají neznámo kam, když v tom mě najednou nepříjemně vrací cosi do reality.
„ Dannooo! Ksakru, Danno!“ uslyším někoho volat venku směrem k mému oknu. Vykouknu ven. Nevěřím svým očím.
„ R-reii? Co- co tady děláš?“ snažím se tlumit trochu svůj hlas abych neprobudil rodiče nebo hůř Hira.
„ Danno! Já, mu-usím s tebou mluvit.“ Reiovi se podivně plete jazyk. I jeho postoj se zdá bejt hodně vratkej. Mám vážný podezření že byl někde na flámu. Což by taky vysvětlovalo proč se tu tak z ničeho nic objevil uprostřed noci. „ Danooo~.“ zavěsí se na mě div se nesvalím.
„ Ticho, ty pitomče!“ jak jinak jako naschvál začne cosi mrčet tak nahlas až se vážně bojím že sousedka vyleze a začne si stěžovat na rušení nočního klidu. Raději toho blbce podepřu a s námahou mu pomáhám k nám do domu, bohužel po schodech ke mě do pokoje. Plácne sebou u mě na postel, načež opět mrčí nějaký bláboly tentokrát naštěstí trochu tlumeně do peřin.
„ Blbče! Zbláznil ses? Kde ses k sakru tak zřídil?!“ vyjedu ovšem spíše takovým..., pološeptem. Zvedne se z postele a plouživými kroky se pomalu sune ke mě div nezakopne o vlastní nohu. Opět se na mě zavěsí ale tentokrát si to nevychytám a spadnu i s Reiem na zem.
„ Au! Sakra Reii! Ty pitomče!“ nadávám si spíše pro sebe. Rei se ze mě pomalu zvedá. Taky už bylo na čase..., není žádný pírko.
„ Danno..., j-já nejsem kurva gay!“ rozkřikne se na celý kolo. Okamžitě mu rukou zacpávám pusu.
„ Sakra mlč ty idiote!!!“ vyprsknu na něj. „ EH?!?! Co’s to řek?“ obrátím se na něj okamžitě z otázkou.
„ Říkám že nejsem teplej!“
„ A komu to tu doprdele cpeš?!“ odvětím nasraně. Na chvíli ze zarazí.
„ Eh...? Tobě?“ odpoví zamyšleně. Gyaa! Tohle je děs! Shodím ho ze sebe a vstanu.
„ Ty seš magor Reii! Naprostej magor!“ chytnu se za hlavu a nervózně si začnu cuchat vlasy. „ Proč jsi musel ze všech možnejch míst přijít právě sem!?“ nadávám si pro sebe. Aniž bych si toho všiml najednou se za mnou objeví a jelikož se mu opět zamotají nohy padá na mě a já naštěstí padám na postel přímo před sebou. Iiiigh! „ V-vstáááň! Jsi hrozně těžkeej!“ začnu skučet zespod Reie. Ale ten nevypadá že by nijak zvlášť ochoten. „ Reiiii! No tááák.“ Snažím se zpod něj nějak vyklouznout. Ale on, jak nějakej pitomej nachlastanej balvan, ne a ne se pohnout. Po chvíli zanechám marné snahy. Chvíli je ticho načež ho já přerušuji opětovným pokusem dostat se na svobodu. Když už se mi to jakž takž začne dařit Reii mě pevně chytá kolem pasu „ Hej, pust mě! Sotva můžu dýchat!“
„ Danno.“ přerušuje mě tichým ale vážným tónem. „ Já nejsem gay.“ páni, to se zas dozvídám novinku.
„ Já vím! Já vím, ale pusť mě.“ tahle pozice je příšerná. Čím víc jsem se snažil o útěk tím víc sklouzávalo Reiovo objetí a teď..., teď mě drží kolem boků a hlavu má položenou na MÝM ZADKU! Gyaa! Zvoknu se tu... vážně se zcvoknu.
„ Nejsem... .“ pokračují opět Reiovy žvásty „ Proto nemůžu být s tebou už dál kámoš.“ po těhle slovech se zarazím.
„ C-co?“ vykoktávám ze sebe tiše.
„ Já tě nenávidím..., ale ještě víc nenávidím sebe za to co sem ti udělal a taky za to co udělám teď.“ nasucho polknu. C-c-c-co udělá teď? Ta... ta věta se mi vůbec... ale vůbec nelíbí. Rei mě pustí a konečně ze mě vstane. Neváhám ani chvíli a rychle slízám z postele druhou stranou . Rei mě ale okamžitě chytá za triko a stahuje zpět na postel. S panikou začnu kopat všemi směry a mlátit do Reie kamkoliv se trefím.
„ Opovaž se!“ Rei mě stahuje doprostřed postele. Chytá mi ruce a obkročmo mi dosedá na boky. Pohled v očích má dokonale zasklený. Bojím se co bude následovat. Kopat teĎ už nemůžu, ruce mi pevně drží v úrovni mé hlavy. Křičet? Ne,... to rozhodně nepřichází v úvahu.
„ Reii, proč mě tak strašně nenávidíš?“ zeptám se šeptem ze slzami v očích. Je mi sice devatenáct ale nějak nevím proč, brečím teď až příliš často.
„ Asi protože jsem se do tebe zamiloval.“ trhne se mnou jeho odpověď. Z-zamiloval? Rei v tu chvíli zavírá svoje nepřítomné oči a sklání se ke mě. Nemůžu tomu ani věřit. Líbá mě... líbá mě něžně jak nějakou holku. Cítím mu z úst pořád, lehounce nahořklou chuť alkoholu. Není to jako bych se líbal s holkou ani jako když mě líbal Hiro. Je to jiný... zvláštně hezký. Líbáme se dlouho až nakonec Rei přestává a celou váhou na mě doléhá.
„Eh? Re-Reii?“ snažím se ho ze sebe sundat. Rei jen spokojeně odfrkuje jako malé dítě. „Neříkej mi že’s usnul?! Notak! Reii!“ Začnu s ním cloumat. Místo odpovědi jen ze spánku cosi zamrčí. „ To ti teda děkuju.“ řeknu si pro sebe otráveně...
Ospale otevírám oči. EGH?! Já jsem usnul? Jak jsem mohl?! Rei už na mě naštěstí neleží ale rozhodně to neznamená že by tu nebyl. Spokojeně si chrupká pod postelí. Nechápu jak jsem mohl usnout když jsem skoro ani nemohl dýchat. Zamyšleně se poškrábu ve svých rozcuchaných hnědých vlasech. O to víc mě udivuje že já jsem ten kdo zůstal na posteli když jsem byl ten kdo se z ní chtěl dostat. Slezu z postele a skloním se k Reiovi. Už bude jedenáct. Možná by nebylo na škodu ho vzbudit. Co jiného mi taky zbývá, že? Páni, když spí tak vypadá i celkem mile. Ne že by nebyl..., on je,... tedy alespoň někdy. Strčím do něj prstem.
„ Reii?...“ čekám jestli to s ním něco udělá. Žádná změna... . Jak taky jinak. Když ho pozoruju vypadá to skoro jako by ani nedýchal. On..., dýchá ale hrozně pomalu a nijak výrazně. Nechrápe ani ... nefuní ani nic. Reii... . Před očima mi naskočí včerejší polibek. Cítím jak lehce zčervenám. Poznal by něco kdyby... . Kdyby... . Začnu se k němu sklánět. Srdce mi bije jako šílené cítím ho snad až v krku. Zavírám oči a pomalu se blížím. Reii..., Reii... . Opakuji si v duchu stále aniž bych věděl proč vlastně.
„Hmmm, D-Danno?“ s leknutí se v okamžiku opět napřimuji jako šipka. Rei si začne zápěstím natírat své načervenalé oči. „ Co-co tady děláš?“ ospale se posadí a s úšklebkem se chytá za hlavu. „Auuu.“ začne si stěžovat. zdá se že nejsem jedinej koho po alkoholu pořádně bolí hlava.
„ Co asi, bydlím tady.“
„ Fakt?“ rozhlídne se po pokoji „ V tom případě co tu dělám já?“ zeptá se s úsměvem a začne si prohrabávat své dlouhé blond vlasy. Nevím přesně co odpovědět. Vlastně jsem sám ještě pořád trochu zmatenej proč tu je. Raději odkloním hlavu na stranu když si opět vzpomenu na včerejší polibek. „ Danno?“ zeptá se znovu, chce nějakou odpověď.
„Ch-chtěl jsi se mnou mluvit.“ hlavu mám stále odkloněnou i když ji alespoň trochu pootočím abych viděl jak se Rei tváří. Jeho výraz je nejistý a působí i trochu nervózně ale zároveň vyděšeně.
„Mluvit?“ v tu chvíli se na mě vrhne a v tu chvíli ležím na podlaze „ Danno! Co jsem ti řekl?!“ okřikne mě se zoufalým výrazem. Chvíli na mě jen hledí a já přemýšlím co říct. Co mi vlasně řekl. Snad jen to že není teplej a že mě nenávidí. a ... -„Proč mě tak strašně nenávidíš?“ – „Protože jsem se do tebe zamiloval.“ ... Zrudnu v obličeji.
„Říkal’s že mě nenávidíš.“ odpovím tiše. Jeho oči párkrát přeběhnou z jedné strany na druhou a pak hodně rychle několikrát zamrká. Chvíli se dívá do strany, potom se podívá opět na mě. Jeho hluboké tmavé oči se do mě vpíjí jako inkoust do papíru. Lesknou se od slané vody která je plní. Při dalším Reiově mrknutí mi slzy dopadají na tváře. „ Re-?“ zarazí mě.
„Jo. Nenávidím tě! Nenávidím!“ Zakřičí na mě z plných plic. „ Tak strašně moc... .“ dodává tiše. Slz na mém obličeji značně přibývá, Rei se ke mě sklání a objímá mě. Vůbec nevím co bych měl udělat. Dál jen nehybně ležím a cítím jak triko v oblasti mého ramena pomalu vlhne. Rei jen beze slova s hlavou zabořenou v těsné blízkosti té mé brečí. Je to určitě úplně poprvé v životě co ho vidím brečet. Vždycky jsem bulel jen já. Není divu že jsem trochu v šoku. Nejen z toho že brečí ale z toho všeho. Doslova se leknu když se ozve zaklepání na dveře.
„ Aniki!? Otevři!“ uslyším Hirův hlas. Pravda..., včera jsem pro jistotu zamkl. „ Jsi v pořádku?... Je tam Rei, že?“ sakra! Tohle není dobrý. Když si vzpomenu jak oba vypadali když se viděli naposled... . Jestli se sem Hiro dostane tak se určitě zabijou navzájem. Rei se pomalu začne zvedat. Nemrhám časem a i já jdu rychle na nohy. S vražedným pohledem jde Rei pomalu ke dveřím. Rychle ho chytám za paži. S obavami hbitě kroutím hlavou z jedné strany na druhou. Rei chvíli váhá ale pak se stejně opět otočí předchozím směrem. Snažím se ho marně zastavit. Rei se mě několikrát pokouší odstranit z cesty ale já se pokaždé vrací před něj a snažím se ho uklidnit. Ještě před chvílí byli jeho oči plné slz ale nyní jsou plné nenávisti toužící po odplatě. Opět mě Rei odstrkuje a já padám na už tak dost vratký noční stolek který se rozpadá na kousky. Udělá to pěkný rámus a já končím i s věcmi co byli na stolku na zemi.
„ Aniki!“ ozývá se ještě vetší rána než od mého pádu a dveře se rozlétají. Do pokoje vlítá Hiro, jen letmo mě prolítá očima a bezmyšlenkovitě se vrhá na Reie.
„ Stop!“ rychle vstávám a snažím se je zastavit. Opět ale odlétám na stranu a narážím tvrdě do zdi.
„ Danno!“ ohlídne se za mnou rychle Rei, brácha využívá situace načež skáče Reiovi po zádech.
„Opovaž se na něj ještě sáhnout, zmrde!“ začne ho Hiro škrtit.
„ Ty máš co říkat! Být nadrženej na vlastního bráchu!“ odsekává Rei a rychle se předklání tak že brácha přelétá přes jeho záda. S tvrdým dopadnutí začne kašlat. Rei bráchovi kleká na břicho a začíná do něj mlátit.
„ Reii! Stop! Přestaň, prosím!“ Vrhám se na Reiovi záda a snažím se ho od bráchy odtáhnout. Naštěstí se mi to daří. K vyraženým dveřím pokoje přibíhá vyděšená mamka. Hiro si pomalu sedá. Vraždivě si prohlíží Reie v mém objetí.
„ Co se tady proboha děje?“ vejde máma pomalu do pokoje. Brácha se pomalu zvedne.
„ Vůbec nic.“ odpoví suše a odejde z pokoje. Jen ještě naposledy se otočí a věnuje mi bolestně lítostný pohled který jakoby jen do prázdna zoufale volal mé jméno, jako by v tu chvíli ztratil všechnu vůli žít... . Rychle vstávám, obíhám Reie na to míjím mámu a běžím ke vchodovým dveřím. Vybíhám ven ale brácha je už bůhví kde. Hned za mnou přibíhá Rei. Na krku a rukách ucítím dešťové kapky, z dáli se ozvou hromy. Bráško...
Sedím s Reiem v obývacím pokoji. Jsme tu jen mi dva. Déšť se změnil v obří bouřku. Nepořádek v mém pokoji jsem já, naši i Rei jakž takž zredukovali ale dveře se budou muset dát nové. Hiro je neznámo kde. Ani jeden z nás nemluví, jen mlčky sedíme na pohovce. Máma s tátou jsou v kuchyni. Jistě napjatě diskutují o celé té události z rána. Je sice odpoledne ale venku je tma jako by byl už dávno večer. Kapky bubnují na oknu a hromy až téměř otřásají celým domem.
„ Reii? Proč mě vlastně nenávidíš?“ promluvím s pohledem stále upřeným před sebe. Rei se udiveně otočí mým směrem, potom skloní hlavu.
„Protože se ti líbím i když jsem kluk?“ ptám se znova když už vůbec nečekám odpověď. Opět se rychle otáčí mým směrem. „ Nedokázal sis to připustit a tak jsi se ode mě snažil dostat co nejdál.“ otočím se na něj „ Doufal jsi že se ty divný pocity ztratí a ty zas budeš v pohodě, že?“ z provinilým výrazem mi hledí do očí. Pak je z hlubokým výrazem zavírá a pokládá hlavu do dlaní.
„ Nemůžu za to. Nikdy... . Žádnej kluk mě nikdy nijak nepřitahoval. Vždycky jsem byl úplně normální ale když jsem se s tebou začal víc bavit..., něco se začalo měnit. Zdáli se mi o tobě sny ale ignoroval jsem to. Až po nějaké době jsem zjistil že... .“ zhluboka se nadechne a koukne se na mě. „ Že jsem se do tebe asi zamiloval.“ moje srdce v tu chvíli začne bušit jako šílené. Hledím na jeho vážnou tvář a cítím jak rudnu. Vážně je to tak? Vážně mě má Rei rád? Jsem hrozně nervózní. Měl bych snad něco říct nebo zůstat zticha? „ Danno?“ zeptá se ale jeho hlas je téměř přerušen hlasitým hromem. V puse mám bůhví proč hrozné sucho. Nejsem si jistý jestli když otevřu pusu budu schopný vydat hlásku.
„Eh..., no... .“ řeknu chraplavě a pak si odkašlu „Já, víš... .“ hledám ta správná slova.
„ Danno, já vím že-.“
„ Taky tě mám rád.“ vyletí ze mě bez přemýšlení dřív než stačí něco říct. Jsem si jistý že teď vypadám spíš jako rajče než jako člověk. Proč jsem tak nervózní? Když se mi líbila nějaká holka neměl jsem nijak zvlášť velký problém jí říct o mých citech. Ale teď... .
„ Fakt?“ zeptá se Rei.
„ Co se tak blbě ptáš? Už jsem řekl že j-.“ v tom okamžiku mě Rei chytá za bradu a přitahuje si mě k sobě. Jeho rty se přitisknou na ty mé. Hned na to se mi jazykem dostává přes rty do úst. Víc se ke mě přisune, jeho ruce se obtočí kolem mého pasu a ještě víc mě stahuje k sobě. Je o něco vyšší takže když je ke mě nakloněný jeho dlouhé blond vlasy padají na můj obličej a lechtají mě. Je to trochu nepříjemný. Uaaa to je strašný, jsem hrozně lechtivej. Bohužel i naštěstí nás vyruší zaklepání na dveře. Rychle se od sebe odtrháváme a Rei se trochu odsunuje. Do místnosti vchází máma. Jen se ptá jestli něco nechceme na pití. Kvůli tomu nás vyrušila?! Grrr, no... ale jak to taky mohla vůbec jen tušit, že se tu něco takového dělo. Reiovi začne vyzvánět mobil. Otráveně jen zakroutí očima a zvedá to. Celý rozhovor trvá sotva deset sekund. Rei otráveně vzdechne.
„ Zdá se že rodiče ví, kdy otravovat. Musím domů.“ oznámí mi Rei. Mlčky pokývnu a vstanu. Kouknu se z okna.
„Pořád tam děsně prší.“
„ Jo, já vím... . Jen trochu zmoknu, to se nedá nic dělat.“ znovu ještě vykouknu z okna. Trochu? To bych neřekl... . Jdu Reie doprovodit alespoň ke dveřím.
„Danno?“ otočí se na mě když už stojí v otevřených dveřích. „ Přijdeš zítra?“ objeví se mu na tváři opět ten jeho charakteristický úsměv.
„ Nooo, budu o tom přemýšlet.“ řeknu ironicky. V tom mě Rei zatáhne k sobě a zavře vchodové dveře.
„ Danno, chtěl bych se ti hrozně moc omluvit za to co jsem ti udělal.“ jen mávnu rukou.
„ Co se stalo, stalo se. Taky jsem byl zmatenej když sem zjistil že..., že se mi líbíš. Však o nás nemusí nikdo jinej vědět. Není jedno, jak člověk vypadá, nebo kdo to je hlavně když se s ním dobře bavíš a víš že má dobrou povahu?“ místo odpovědi mě Rei stahuje k sobě a políbí mě. Rychle ho odstrkuju.
„ Zbláznil ses? Vždyť nás někdo uvidí!“ jen se tomu zasměje. Jen nahlas povzdechnu. „ Tak teda zítra.“ spokojeně pokývne a rozběhne se do deště. Blbec, jestli zítra nebude ležet s teplotou tak se budu hodně divit. Zajímalo by mě kde je brácha. Poslal jsem mu SMS ale neodpověděl, snad neudělal žádnou blbost. Jak on má ve zvyku... .
Se zívnutím vstávám z postele. Spát bez dveří je vážně děs! Venku je oproti bouřlivému včerejšku až podezřele hezky. Každopádně je ráno, třeba to tak odpoledne nebude. Dávám si rychlou sprchu na probrání, převlékám se do volného černého trika s potiskem a beru si svoje oblíbené džíny. Přemýšlím jak ta věc s Reiem šla vlastně rychle. A..., že to vlastně znamená že spolu chodíme, a že jsem gay. To je zvláštní. Zasměju se nad tou myšlenkou. No, co..., jsem šťastnej, mám někoho koho mám rád a je jedno že je to kluk. Šťastnej... hmm... „ Nevíš jaký to je být s někým koho miluješ denno denně a moct se na něj jen dívat, nesmět se ho ani dotknout!“ ... brácho... . Tiše povzdechnu se zamyšleným pohledem do zrcadla ve kterém jakoby se přehrávaly všechny ty věci co se staly. Tak rychle a najednou... . Uslyším prásknutí dveří. Vyjdu z pokoje abych se podíval kdo to je. Sejdu ze schodů projdu chodbou až do předsíně k vchodovým dveřím. Jak jsem předpokládal je to brácha.
„ Hiro... .“ zvedne hlavu z vratkého předklonu když si vyzouvá boty.
„ Aniki... .“ chvíli na sebe mlčky zíráme, potom se Hiro téměř neznatelně usměje. „ Jak to jde? Je tu Rei?“ zeptá se úplně nezaujatě. Úžasem vykulím oči. Je to vůbec Hiroyuki? Za poslední dobu si ho pamatuju pořád jen naštvanýho, vůbec jsme spolu nemluvili. A zvlášť když se něco týkalo Reie.
„ Eh..., no dobrý, teda dobře. Rei tu není. Ale kde jsi byl ty celou noc? Nezlobíš se na mě?“ konečně se zvedne z předklonu. Podívá se na mě trochu udiveně, potom se jeho rty protáhnou do spokojeného úsměvu. Udělá ke mě krok a prsty mi vjede do vlasů.
„Ne..., spíš ty by ses měl zlobit na mě.“ řekne vážně a jeho ruka spadne zpět na své místo. „ Nevím ani pořádně co mezi tebou a Reiem je nebo není ale už se do toho nehodlám cpát. Promiň, hrozně jsem žárlil, i když mé city k tobě trochu opadly pořád jsem měl pocit že tě předním musím chránit až později jsem si uvědomil že než Rei nebo kdokoli jiný jsem spíš já to nebezpečí.“ chvíli na mě zírá pak se znovu lehounce pousměje a obloukem kolem mě projde směrem ke kuchyni.
„ Hiro!“ křiknu za ním. Tak na půl se ke mě otočí pohledem. „ D-díky.“ zamyšleně svraští obočí a s uchechtnutím odpoví „ Nemáš za co... .“ potom pokračuje ve své cestě. Zamyšleně se poškrábu na hlavě. Kdepak asi byl?... Zakroutím hlavou a raději si jdu dát něco na snídani. Den utíká jako vždy rychle... tak přemýšlím proč se tak vleče když je nějaký ze všedních dní. Blbá škola! Zítra už zas... . Povzdechnu si otráveně nad představou přísných učitelů a školních předmětů. Kolem oběda přijíždí táta s novými dveřmi. Musím přiznat že si pohl, většina věcí mu trvá i roky. Třeba jako ta slíbená nová lednice. Nasazujeme dveře a už nás máma volá ke stolu. Ne často už se scházíme všichni společně u stolu. Když dojíme pomáhám mámě s nádobím. Už budou dvě, jdu si teda vyčistit zuby, trochu se češu a dlouho potom na sebe ještě jak blbej čumím do zrcadla. Já jsem fakt jak nějaká holka. Zasměju se pro sebe. Ještě na sebe nasprejuju snad centimetrovou vrstvu deodorantu a vyrážím k Reiovi. Vůbec se mi nechce tu dálku pěšky ale co dělat... . Chtělo by to kolo..., nebo motorku. Zasním se spokojeně. Nakonec cesta ubíhá poměrně rychle. Brzo už zvoním na vysokou bránu za níž se tyčí menší vilka. Rei mě zve dovnitř.
„ Ahoj.“ pozdravím ho.
„ Zdravím!“ zazubí se na mě. Jak pro něj typické... . Na chodbu se vřítí Reiova máma.
„ Jé! Ahoj Danno-kun. Jak pak se máš?“ Jen s úsměvem pokývnu hlavou. V tom mě Rei chytne za paži a táhne po schodech div nezakopnu.
„ R-Reii!“ zaklopýtnu o schod „ Co blbnéš?!“ Rei jen nevnímavě s úsměvem cosi plácá směrem ke dveřím kde stojí jeho máma. Rychle vyběhne schody a vtáhne mě k sobě do pokoje. Tam mě konečně pustí. „ Zbláznil ses? Málem jsem hodil držku!“ vyprsknu naštvaně.
„ Promiň, ale máma by se zakecala zas na pár hodin.“ Zas? My se spolu minule bavili sotva pár minut. Zavrtím nad tím hlavou. Rei se mezitím posadí do svého křesla takže mi nezbývá nic jiného než si sednout na postel... . Měl by si pořídit víc židlí. Rei se zamyšleně dívá do stropu. Copak mu asi vrtá hlavou?
„ Na co myslíš?“ zeptám se zákeřně. Samozřejmě ho touto otázkou vracím rychle do reality. Trochu zmateně se rozhlídne po pokoji a pak jakoby nic odpovídá : „Ale..., já jen tak.“ Je to jasný.
„ Aha..., tak co? Co to bylo?“ vyzvídám. Zvedá se z křesla a začne se protahovat.
„ Vážně, nic... .“ On vážně neumí moc dobře lhát. „ A jestli se budeš ptát, tak tě budu nucen umlčet.“ Pravý koutek úst se mu dlouze protáhne tak moc že se ukážou jeho bělostné zuby zvláště pak dobře viditelný špičák , oči přivírá do úzké štěrbiny, obočí smršťuje k sobě. Takhle zákeřnej pohled jsem už dlouho neviděl. Dlouhými kroky se ke mě začne přibližovat.
„ FAjn! Fajn, fajn! Už se nebudu ptát!“ prudce znervózním.
„ Příliš pozdě.“ Natáhne ke mě ruce.
„ Neee! Reii!“ Co chce sakra dělat?! Srazí mě na postel.
„ Připrav se na smr-!“ Najednou se zastaví a začne kašlat.
„ Ahá! Já říkal že pokud poběžíš v dešti tak že onemocníš... .“ Bohužel se dlaní tlumený kašel v mžiku uklidňuje a Rei společně se svým vražedným výrazem útočí. Začne mě příšerně lechtat! Okamžitě propadám vlně nuceného smíchu. „ Takže jseš pořád tak strašně lechtivej!“ začne mě lehtat ještě víc a to už nejsem schopnej ani prosit aby přestal. Kyaa, to je naprosto příšerný! Směju se tak moc že mě začíná bolet břicho a skoro se nestíhám nadechovat. Snažím se odplazit víc do středu postele ale nijak to nepomáhá. Rei konečně přestává. Konečně se můžu pořádně nadechnout. Břicho mě z toho smíchu hrozně bolí. Otočím se na břicho.
„ Tak tohle..., už víckrát nedělej.“ pořád ještě rozdýchávám šok. Rei sedí vedle mě, jak jinak, vychlámanej jak lečo. Najednou se prudce zklidní. Hm? Opět ten zasněnej pohled.
„Danno... .“ Sehne se ke mě ze zašeptáním. V tu chvíli mnou projede podivné zachvění.
„Eh?C-c-“ umlčí mě polibkem. Musím přiznat že líbání mu vážně jde. Do polibku se nenuceně přidám. Pravou rukou mi zajede pod triko. ... No, dejme tomu. Jenže když ucítím jeho druhou ruku mezi nohama, to už zas tak bezva není. Odstrčím ho od sebe.
„ Blázníš? Neříkej mi že to chceš dělat?!“ zeptám se jak idiot. Rei se začne smát, ne že bych věděl co je tu tak moc k smíchu... .
„ Co myslíš?“ Uklidní se trochu. Já jen pokývnu rameny. Opět se ke mě skloní ale tentokrát se mi přisaje místo rtů na krk. Božééé!
„ Neee Reiii, to příšerně lechtá!!!“ ani ho nenapadne přestat, spíš se zdá že se velmi dobře baví... „ Notak!“ zapištím znova. Pomalu ani nevnímám jeho ruku na mé hrudi. Tedy alespoň do doby než se začne zabývat mými bradavkami. Z úst se mi vyhrne slabé zasténání. Rychle si dlaněmi přikryju pusu. Nejsem sakra holka abych dělal takový zvuky! Rei ze mě stáhne triko a okamžitě společně s přitisknutím rtů mi vjíždí jazykem do úst. Sotva si stíhám povšimnout toho že mě rozepíná načež ze mě stahuje kalhoty i trenky zároveň. Ani na chvíli mě nepřestává líbat, občas mám dokonce i problém s nadechnutím. Přece jen na chvíli přestává, když ze sebe rychle svlíká oblečení.
„Danno...!“ vzdechne s chtíčem. Během dalšího okamžiku bere můj penis do ruky a začíná na mě pracovat. Opět se snažím tlumit vzdechy které se ze mě nezadržitelně hrnou. Rei polibky sjíždí od rtů přes hruď a bříško až k mému vzrušení. Jakmile se mě začne dotýkat rty, jazykem a nakonec si mě dá celého do pusy tuším že už to dlouho nevydržím.
„R-Reii, j-já u-hnnn!...“ nemůžu pořádně ani vyslovit těch pár slov. Rei se ode mě odtrhává a já vteřinu nato vyvrcholím. Moje vzrušení však stále neopadá. Co to se mnou je?! Ještě v sobě cítím poslední záchvěvy doznívajícího orgasmu ale přesto chci víc.
„ Já už to nevydržím!“ Rei mi roztáhne nohy od sebe. S tlakem se do mě začne dostávat. Doslova vykřiknu bolestí. Je to příšerný, příšerně to bolí. Mnohem víc než jsem si myslel že bude nebo by vůbec mohlo. Automaticky se tlaku začnu příčit.
„ Reii, to strašně bolí!“
„ Musíš se víc uvolnit.“
„ To nejde!“ vytáhnu ze sebe s námahou. I přesto se snažím trochu se uvolnit ale vždy to jde jen na malou chvíli.
„Už... .“ ozve se tiše Rei. Na chvíli se přestává hýbat. Bolest lehce ustoupí. „ Danno? Jsi v pořádku?“ skloní se ke mě.
„ Jak bych kurva moh?! Víš ty pitomče, jak strašně moc to bolí?!“ Na tváři se mu objeví provinilý výraz.
„ Promiň.“ začne ze mě vysouvat.
„ NE!“ vyletí ze mě. „Jestli teď přestaneš tak..., tak by to bylo všechno k ničemu. Vlastně už to zas tak strašný není.“ Překvapeně na mě hledí.
„ Miluju tě, Danno.“ řekne a začne s přírazy. Pořád to dost bolí ale zároveň..., tu bolest střídá divnej pocit. Hrozně divnej ale zároveň úžasnej. Přírazy pořád zrychlují a já cítím že se blížím opět k orgasmu. Ještě chvíle a já ucítím uvnitř úžasné ještě větší teplo. To je poslední kapka a já vyvrcholuji....
Je pondělí ráno a já s příšerně se motající hlavou vleču do obýváku kde chvíli hledám teploměr. Ihned dostávám odpověď jak na zimnici tak na bolest hlavy. Mám 38,1°C.
„ Reiii!!!!“
No, takže jsem si týden poležel. Co mě však naštvalo o to víc že Rei byl zdravej jako rybička. No jo..., já mám vážně smůlu. Aspoň že se o mě celou tu dobu staral. (^-^)
1. díl – Nenávist KONEC
