-------------------- Výtejte na Chimi

Gympl – 1. díl

Nenávist – část 2.

Od toho příšernýho čtvrtka jsem pak snad už celej víkend, včetně pátku kdy jsem nešel do školy, jen doma odpočíval. Během pouhých dvou dnu se stalo fakt spousta věcí který by mě nikdy nenapadly snad leda tak ve snu. Vyjel po mě vlastní bratr, pokusili se mě znásilnit nějací týpci a zachránil mě kamarád z dětství Rei kterej mě od doby co se přistěhoval zpět do města jen otravoval nebo mlátil. Nakonec ale dá se říct všechno docela dobře dopadlo. Jen bych si ještě poležel, absolutně se mi nechce vstávat a jít do školy. Přesto se nakonec přemlouvám a po asi deseti minutách stálého polehávání se zvedám a jdu na záchod. Oblíkám se, snídám a jdu do školy. První hodinu máme matematiku, ta mi celkem jde takže je to v poho. Dnes je ve třídě poněkud rušno. Sedám si na své místo. Okamžitě se kolem mě sbíhají spolužáci a zahrnují mě spoustou otázek ohledně čtvrtka. Tady se vážně nic neudrží. Zvoní na hodinu. Všichni jdou na svá místa. Není tu Isamu. Zvláštní, většinou tu bývá už přede mnou. Najednou vbíhá do třídy rychle ke svému místu. Je udýchanej jako by běžel maratón.

„ Danno! Ahoj!“ pozdraví mě a snaží se trochu vydýchat „ Jsi v pořádku? Slyšel jsem co se ti ve čtvrtek stalo. Byl to asi nějakej divnej den, znáš z tělovýho, takovýho toho hnědovlasýho borca?“

„ Isamu, tohle je velký gymnázium. To že mi řekneš že chodí na do tříd zaměřených na tělocvik mi moc nepomůže. Odkud je? Čtvrťák?“ pokývne když si ještě dochystává věci na hodinu. Do třídy vchází učitel. Je tu novej. Takovej sympaťák, docela mladej. Yamano Seiji myslím. Postavíme se a znovu posadíme. Isamu se ke mě naklání.

„ No, Jmenuje se myslím Toru Yuki, je to takej vysokej hnedovlasej borec. Holky ho děsně zbožňují.“ zavrtím hlavou že stejně nevím o koho jde. „To je jedno. Tak toho prej taky ve čtvrtek srazilo auto a teď leží v nemocnici bez vědomí.“ Isamu se nadechuje na další větu ale přerušuje ho učitel.

„Sakushima! Dnes odpoledne po vyučování.“ okřikne učitel Isama. Páni, jen kvůli tomu že se chvilku šeptem bavil? Beztak je na nej zasedlej. A já si myslel že bude na pohodu. Den ubíhá kupodivu velmi rychle. Brzy se už ozývá poslední zvonění a všichni se řítí do šaten. Vycházím ze školy a líně si to sypu směrem ke skateparku. Je tu pár mladších kluků se skejtama a trialama ale nijak nikdo povědomej. Ne že bych tu chtěl některé vybrané osoby potkat.

„Hej! Shikarawo!“ možná jsem to zakřik. Otáčím se za hlasem. Směrem ke mě jdou dva borci co jsem už měl to štěstí dobře poznat, jelikož mě nejednou pod velením Reie zmlátili. Přemýšlím jestli by bylo lepší zdrhat, být srab ale nebýt zmlácenej. Nebo zůstat a riskovat že skončím v nemocnici. Nakonec zůstávám na místě.

„Prej tě znásilnili, je to pravda?“ na tyhle otázky od někoho jako jsou oni fakt nemám náladu. Otáčím se k nim zády a dávám se do kroku. Než se stačím vůbec rozejít, každý mě chytá z jedné strany za rameno.

„ Ale, ale, snad bys nám nezdrhl. Navíc ještě jsi nám ani neodpověděl.“ řekne vyšší zelenovlasej z nich. Vysmeknu se z jejich sevření.

„ Jděte oba někam!“ řeknu ostře a s otočkou se snažím zmizet. V tom mě zelenovlasej borec za límec od trika a prudce stahuje dozadu. Nevychytám kroky a padám na zadek.

„Hele nebuď na nás zlej,“ skloní se, chytne mě za triko pod krkem přičemž si mě vytáhne trochu výš ke svýmu ksichtu. „ nebo špatně dopadneš, drsňáku.“ dodá s výhružným tónem v hlase. Jen nasucho polknu.

„Měl by sis někdy vyčistit zuby, nebo zkolabuju na otravu dřív než mě stačíš vůbec praštit.“ odvětím klidně, i když vím co bude následovat. Dostávám pořádný dělo do obličeje, se švihem letím na zem načež se ještě pořádně praštím do hlavy  o beton. Chytnu se s zaskuhráním vzadu na týle. Okamžitě mě ale borec vytahuje za triko na nohy a dostávám kopanec do břicha. Se sípavým kašlem se snažím nabrat dech. Další ráně jen tak, tak uhýbám jenže v zápětí schytávám jinou. Tentokrát se napřahuje a ránu dostává zelenáč. Druhej borec okamžitě reaguje a zkroutí mi ruku za zády. Tak tohle bude bolet. Zavírám raději oči když vidím jak si zelenáč nasraně utírá trochu krve která se mu spustila z nosu. Hned na to dostávám pořádně nepříjemný kopanec do rozkroku. Je to tak příšerná bolest že se mi nepodaří ani pořádně vykřiknout, jsem rád že se stěží nadechuju. Bolest se mi okamžitě rozlézá do celého těla. Nejvíc do břicha a hrudníku. Borec mě pouští a já – jelikož udržet se na nohách je krajně nemožné – padám na zem, kde se v bolestech schoulím do klubíčka. Začnou mi téct slzy. Bolí to vážně děsně.

„Noták, snad se nám to nerozbrečelo?“ začnou se oba smát. Na to se zelenáč opět rozmachuje z nohou která tentokrát míří na nekrytou část těla - obličej.

„ Tak dost!“ ozve se kdosi a zelenáči přilétá jedna do obličeje. Přede mnou se objevuje známá vysoká postava.

„Aniki! – Danno!“ ozvou se zároveň brácha a ... Rei? Pomalu se pootočím. Nemýlil jsem se. Rei je tu taky, jaká divná dvojice. Zelenáč dostává od bráchy pořádnou ránu až letí na zadek.

„ Ahoj kluci..., dlouho jsme se neviděli, hm?“ obchází mě Rei směrem k těm dvou, přičemž si prokřupává klouby na prstech.

„A-ale Reii, přece bys nás nezmlátil. Nemůžu za to že mě tvá holka chtěla. Za to může ona!“ vymlouvá se nervózně zelenovlasej. Rei se do nich beze slov vrhne. A Hiro se přidá. Pomalu si sedám. Nestačím ani sledovat jak rychle je ti dva likvidují. Za chvíli už zelenáč i jeho kámoš odlízají s prohrou ze skateparku. Hiro mi pomáhá vstát.

„Jsi v pořádku, aniki?“

„Jo, mohlo to být i horší kdyby jste se tu neobjevili.“ ještě pořád trochu rozdýchávám tu ten kopanec.

„No, ne že by to bylo v plánu. Hiro si chtěl promluvit, jenže ten zelenovlasej co tu byl mě tak trochu nasral, takže jsme si pokecali za pochodu. Byla jen náhoda že jsi tu byl taky.“ říká Rei.

„Aha, no každopádně dík za pomoc.“ otočím hlavu stranou.

„ Jo, jo, musím do nemocnice, mějte se.“ říká ještě Rei, pak vytahuje telefon a za chůze někomu volá. Co v nemocnici?

„P-počkej! Proč jdeš do nemocnice? Je ti snad něco?“ s otázkou ho chytám za paži aby zastavil.

„ To ne, ale ve čtvrtek – minulej týden – jsem šel od svýho kámoše Yukiho. To bylo to jak jsme se potkali. Ráno jsem se pak dozvěděl že ho srazilo ještě tu noc auto. Leží teď v komatu v nemocnici. Lékaři říkají, že má ještě celkem dobrou šanci že se probere, ale jistě to neví. I kdyby, nejspíš bude mít ztrátu paměti. V jaké míře si zatím netroufají odhadovat.“ ted si vzpomínám, o něm mi říkal Isamu : „ No, Jmenuje se myslím Toru Yuki, je to takej vysokej hnedovlasej borec. Holky ho děsně zbožňují.“ zavrtím hlavou že stejně nevím o koho jde. „To je jedno. Tak toho prej taky ve čtvrtek srazilo auto a teď leží v nemocnici bez vědomí.“

„A-aha.“ odpovím váhavě po chvíli. V ten okamžik přijíždí až k nám motorka.

„ Tak já mizím. Jo! A ještě něco. Měl’s s těma mýma kámošema pravdu. Jsou to hajzli, nešlo jim o nic víc než o zásobování prachama. Takže se ti omlouvám za ty modřiny. Ale občas byla sranda sledovat jak se umíš prát. Omlouvám se. Takže mír?“ natáhne ke mě ruku. Chvíli se rozmýšlím a potom mu ruku podávám i já.

„ Prozatím.“ dodám. Spokojeně se zakření. Potom nasedá na motorku za řidiče. Nevím kdo to je, má na sobě helmu. Rei si taky jednu bere a v mžiku už po nich není ani památky. Hm, Rei byl vždycky děsně impulsivní, jendnu chvíli je klidnej jako beránek, potom zas má náladu že přiblížit se k němu by byla jistá smrt.

„Jdem?“ projde kolem mě brácha míříc ze skateparku. Pár většími kroky ho doženu.

„Jo. Ty, Hiro..., o čem jste to vlastně mluvili?“ zeptám se. Nenapadá mě nic kvůli čemu by si tak mohli pokecat.

„Ale, jen pár triviálností. Nic velkýho.“ odpoví ledabyle. Pochybuju že to byla jen triviálnost ale budiž. Všimnu si že na mě Hiro zírá.

„C-co? Co je?“ zeptám se trochu nervózně z úkrokem do strany. Hiro opět otočí hlavu na své místo. S uhýbajícím pohledem před sebe se nečemu potutelně usmívá.

„Vůbec nic.“ odpoví stále s úsměvem. Nad čím asi přemýšlí... .

            Při příchodu domů se zuji a mířím do svého pokoje. Hiro naproti tomu míří rovnou do kuchyně. Vzpomínám si na Reiův dům. Nemůžu říct že bych mu trochu nezáviděl, ale co alespoň mám střechu nad hlavou. V pokoji se rozplácnu na postel. Stále mě bolí břicho a nejen to. Pár minut se převaluji a potom mi hlasité kručení v břichu oznámí že bych si měl něco dát. Sejdu schody a zamířím směrem do kuchyně. Z obývacího pokoje slyším televizi. Máma i táta jsou – teda měli by být – oba v práci, takže je jasné že Hiro zase jí místo u stolu tady tak v obýváku kde jako vždy děsně nadrobí. Zamířím do lednice. Jako vždy v ní je houby, nebo kdyby alespoň to ale není tu nic. Jen mlíko, máslo, marmeláda a trocha zeleniny. Pokud tam něco přece jen bylo tak už to baští brácha. Ach joo, nechce se mi jít nakoupit. Ale co mi zbejvá. Když se otočím ve dveřích stojí Hiro spokojeně opřenej o futra.

„Co? Na co zas tak zíráš?“ proč se sakra musíš chovat tak divně, znervózňuje mě to.

„Vůbec na nic.“ odpoví a otočí hlavu na stranu.

„Tak s tím přestaň. Nemám na tyhle blbosti čas.“ jdu k jedné skříňce ve které je schovaná peněženka tak zvaně pro „domácí“ účely. Samozřejmě že jinak máme každý svoji a svý prachy, tahle je prostě když potřebujeme třeba nakoupit. Šmátrám a dívám se do všech rohů ale peněženka nikde.

„Hledáš tohle?“ ozve se Hiro stále stojící ve dveřích. Nad hlavou mává s tím co potřebuji.

„Jo..“ přijdu k němu ale když chňapám po peněžence, odtáhne ruku. „ Hej!“ jako kotě po provázku chňapám marně po peněžence. „ Přestaň!“ Hiro se začne smát. Natáhne ruku vysoko nad hlavu kde na ni nemůžu dosáhnout. Proč musí být tak vysokej! Začnu se na něj drápat se zoufalými pokusy dosáhnout. Párkrát ji chytnu ale Hirovi stačí škubnout zápěstím a já opět držím maximálně tak vzduch. „ No tak Hirooo...“ zakňourám ze zoufalosti že ji nejspíš nedostanu. Bráchova ruka klesá a já konečně pevně chytám co chci. Bohužel to tím nekončí. I když peněženku držím Hiro ji neopouští. „ Pusť to..!“ z prudkým škubnutím se mi daří ji vytrhnout z bráchových rukou. Najednou mě brácha chytá každou rukou za jedno z mých zápěstí a začne semnou rychle couvat. zády narážím až na kuchyňskou linku. V tom okamžiku se Hiro naklání a ... ! KURVA!  To snad ne?! Hirovy rty se pevně přitiskly na ty mé během dalších pár vteřin mi jazykem vjíždí do pusy. Dává mi francouzáka! Neee! Uaaa, co mám dělat?! Ruce mi drží moc pevně na to abych se bránil. Utéct? Není kam. Líbá mě jen chvíli ale přesto mi to připadá jako věčnost. Polibek je pořádně žhavej, úžasnej až skoro zapomínám kdo že mě to líbá. Hiro se ode mě konečně odtrhává a pouští moje ruce. Jakmile jsem volný vrážím mu facku. „ Hiroyukiii! zařvu načež velkými nádechy rozdýchávám ten polibek. Lehce se pousměje.

„ Za tu facku mi ta pusa stála.“ ustoupí ode mě pár kroků. Rukou si přejíždí po místě kde jsem ho praštil.

„ Blbče! Perverzáku!  Lháři! Sliboval’s mi že už nic takovýho nikdy neuděláš!“ seřvu ho jak malýho spratka.

„ Nevíš jaký to je být s někým koho miluješ denno denně a moct se na něj jen dívat, nesmět se ho ani dotknout!“ zvýší mírně hlas zase on.

„ Vždyť jsi můj brácha a kluk k tomu!“ bráním se.

„ No a? Co je na tom špatnýho? Já tě miluju! Nedovolím aby tě měl někdo jiný ani Rei-san!“

„ Ale já tě nemiluju! Nesnáším tě! A přestaň už říkat nesmysly!“ vyběhnu naštvaně z kuchyně. Na chodbě si rychle obouvám boty a s prásknutím dveří odcházím. Běžím směrem do centra. Za chvíli už nemůžu a tak jdu pěšky. Opět se ozývá můj žaludek. Když nad tím přemýšlím... . Připravil si to, věděl že půjdu nakoupit protože v lednici už nic nebylo, takže vzal peněženku, stoupl si mezi dveře a už jen čekal až ji budu hledat. Hajzl! Štve mě že nedodržel slovo. Ale zároveň ...  „ Nevíš jaký to je být s někým koho miluješ, denno denně a moct se na něj jen dívat, nesmět se ho ani dotknout!“ ... má pravdu, nevím jaký to je. Mám pocit že se mi snad rozskočí z toho všeho hlava. Tss, ... „Nedovolím aby tě měl někdo jiný ani Rei-san!“ ... Rei? Proč ksakru on? Z Reiem se sotva bavíme, natož pak ještě něco víc. Krom toho, Rei je hetero. Chodí jen s holkama, právě kvůli jedné zmlátil toho zelenovlasýho šeredu dnes na skateparku. Opět mi zakručí v žaludku ale tentokrát to musel zaslechnout snad každý na deset kroků ode mě. Kousek odtud dělají dobrej rámen a jelikož už jsem ho nějakou dobu neměl dostávám na něj hroznou chuť.

            Přede mnou se „zjevuje“ plná miska voňavé mňamky. Neváhám a pouštím se do toho. Za chvíli už není po jídle ani památky. Platím a odcházím. Domů se mi zatím moc nechce. S přemýšlením se pomalu rozejdu směrem přes centrum k opačné části města než bydlím. Nějak mi spousta věcí nedochází, prostě mi to nejde do hlavy. V kapse mi zabrní mobil. Přišla mi SMS od bráchy. Nechce se mi ji ani číst, nemám na to náladu. Bude za chvíli šest hodin. Pořád brzo vracet se..., i když bych se měl učit do školy. Procházím kolem známé posilovny. Pamatuji si jak jsem byl v prváku děsně žhavej sem chodit. Problém byl v tom že se mi vůbec nechtělo, ani trochu. Takže jsem toho po pár tejdnech nechal. Teď mě napadá proč se tam nepodívat. Jdu tedy dovnitř. Hned u vchodu do někoho narazím. Z překvapením koulím oči.

„ Hej, sorry Danno, nechtěl jsem do tebe vrazit.“ zubí se na mě Rei.

„ V-v pohodě... .“ odpovím snad trochu nervózně.

„ Co tu děláš? Chodíš sem cvičit? Že jsem tě tu nikdy neviděl.“

„ Ehh, to ne. Já.., jen jsem se sem chtěl mrknout.“

„ Ahá, no žádnej problém jen jdi.“ ustoupí mi stranou. „ Hele, máš teď něco zvlášť důležitýho na práci?“ zastaví mě otázkou když procházím. Zavrtím hlavou protože je to vlastně pravda. Snažím se tu jen zoufale zabít čas. „ Mama mi volala. Potřebuje stěhovat nějakej nábytek. Nepomohl bys mi s tím? Ne že bych to nezvlád ale nevím co všechno bude potřeba a navíc jsem si teď neopatrností lehce natáhl sval takže...“ zakývu hlavou na souhlas. Alespoň budu mít co dělat.

„ Jo, proč ne. Ale moc na mě nespolíhej, já do posilek tak jako ty nechodím.“ uchechtne se.

„ Jasný, jasný. Aby ti to nebylo líto tak si to k nám můžeme zaběhnout. Je to kousek.“

„ Jen aby.“ dodám. Vycházíme před posilovnu ale jelikož jsme na rušné ulici. Jdeme nejdřív do vedlejších ulic kde už není takový provoz ani tolik lidí.

„ Ok,  odtud už můžem běžet. Ne že budeš pozadu.“ zasměje se Rei a pomalu se rozeběhne. Rozeběhnu se za ním a snažím se držet krok. Běží poměrně rychle. A já jakožto netrénovaný a stále z trochu bolavými nedohojenými zraněními za chvíli přestanu stíhat až téměř zastavuji. Opřu se v předklonu o kolena a zmoženě oddechuji. Rei zastaví taky. Stejně jako já zhluboka dýchá. Skloní se ke mě.

„ Neříkej mi že už nemůžeš.“ zasměje se.

„ Ne-ní to fér, m-máš delší nohy.“ říkám přerušovaně s nádechy. Začne se smát.

„ Jo, jasně že za to můžou nohy.“ řekne ironicky. Narovnám se.

„ Ještě řekni že ne.“ místo odpovědi se jen usměje. Když se na něj tak dívám nedivím se že po něm letí snad všechny holky z naší třídy a nejen z ní. Je vysokej, celkem pěknej i v ksichtě kterej mu lemujou jeho nečistý blond vlasy. Hluboký hnědý oči, perfektní rovný, bílý zuby. To asi jelikož nekouří jako každej druhej. Má dobrou postavu a přátelskou povahu, ale zdá se mi trochu náladovej. Není divu že já jelikož vypadám jak každej druhej nemám u holek zrovna velkej úspěch. Rovný kratší hnědý vlasy, taktéž hnědé oči, bohužel trochu pršák, nepříliš vypracovanej a možná i trochu malej. Ne jak můj bratr kterej je o dva roky mladší a už je vetší než já.  No, ale pravda mohl bych na tom být i hůř. Taky bych mohl být beznadějnej šprt co má mastný vlasy, brýle z alespoň pětkama dioptrií a stále panic.

„ No co tak zíráš?“ vytrhuje mě z přemýšlení Reiův hlas.

„ Ehhh, na nic!“ vyprsknu nervózně.

„ Heh, no jen aby.“ dodá žertovně. „ Tak co? Pokračujem? Přísahám ti že to už opravdu není daleko.“

„ Jo, jasně.“ odpovím s ironickým tónem a rozběhnu se pomalu vpřed. Rei mě okamžitě dohání a navíc ještě zrychlí. Takhle se chvíli předháníme až opravdu dobíháme k velkému pozemku ověnčenému vysokým plotem. U velké ozdobné brány se zastavujeme. Rei zvoní. Když se z mikrofonu ozve ženský hlas Rei ledabyle odpovídá : „To jsem já Rei.“ a velká brána se otvírá.

„ Jsme u zadní brány, ta byla blíž, jinak je tady hlavně pro vjezd auta jak už ti asi došlo.“ oznamuje mi Rei. Je pravda že už mě to napadlo zas tak blbej snad nejsem. Zvlášť když minule jsme odcházeli jinudy. Vcházíme do domu. Přede mnou se rozprostírá krátká ale široká předsíň která se volně protíná z místností kde je krásné velké poschodí. Opět si zaujatě začnu prohlížet okolí.

„ Mami?! Kde jsi?!“ zakřičí Rei do prázdna. V horním patře na začátku poschodí se doprovázena zavoláním „tady“ objevuje ženská postava. Málem nevěřím že tohle je Reiko-san máma Reie. Vypadá úplně jinak. Když jsem ji viděl naposledy byla lehounce oplácanější postavy a měla stejně jako Rei blonďaté vlasy akorát je měla asi tak do poloviny zad. Má na sobě hezké sako z krátkou sukní černé barvy jež obepíná její štíhlou postavu a zároveň odhaluje dlouhé opálené nohy, vlasy má střižené na krátko -jsou jen trochu delší než ty moje – přebarvené na zářivě rudou. Málem bych nevěřil že je to opravdu Reiko-san. I přes boty na poměrně vysokém odpadku rychle sbíhá ze schodů.

„Konečně jsi tady. Dnes mám jít ještě něco vyřídit na úřad, původně jsem měla jít opět k soudu ale termín byl přesunut na pátek takže se tam snad dlouho nezdržím.“ obrací se, se slovy ihned na Reie.

„ No tak to abychom si pohli.“ povzdechne Rei. Reiko-san se pokývne a s natažením ruky se přesouvá ke mě.

„ My se asi ještě neznáme. Já jsem Yomichiki Reiko.“ s úsměvem jí podávám ruku. Nečekal bych že si mě nebude pamatovat, já se narozdíl od ní nijak zvlášť nezměnil. Je hodně mladá Reie měla už v devatenácti – neplánovaně. Její tehdejší kluk ji pak kvůli tomu opustil, rodiče ji za to hrozně odsuzovali a nechtěli jí pomoct. Takže nedokončila studium a vrátila se k němu až když byl Rei starší když dostudovala. Odstěhovala se za prací a o čtyři roky později se sem opět vrátila, přirozeně i s Reiem.

„ Shikarawa Danno.“ odpoví slušně. S překvapením vykulí oči.

„ Oh můj bože, Danno, já tě vůbec nepoznala.“ začne se smát. „ Myslela jsem že vy dva se spolu nebavíte. Neviděla jsem tě tak dlouho. Jak se máš? Co vaši? Co tvoje máma?“ začne na mě nadšeně chrlit otázky. Začnu popořadě odpovídat. Jelikož čas běží začneme během toho stěhovat. Byla to jen jedna velká velká skříň která nám dělala trošku problémy a několik menších poliček a skříněk které už naštěstí byly lehké. Když je hotovo Reiko-san z úlekem pohlédne na hodinky a spěchá ke dveřím ve kterých vzápětí mizí.

„ Zdá se že se tvá máma nezastaví, co?“ zeptám se když se zabouchnou dveře.

„ Jo, ale já už si zvykl. Masharo-san ( přítel Reiko) je taky pořád někde v tahu takže jsem tu pořád sám.“ vysvětluje mi „ Ne, že by mi to nějak zvlášť vadilo. Jsem často venku, na pařbách s přáteli nebo tak. Taky se hodně učím. Když o tom tak mluvím nechceš jít někam v pátek?“

„ Bude tam hodně holek?“ zeptám se zákeřně i když je má odpověď celkem jasná.

„ Že váháš, tam kde jsem já je vždycky spousta holek. Potřebuju si zpravit náladu. Dnes jsem zjistil ne zrovna pěknou zprávu o tom že moje holka mě podváděla s tím hnusákem. Takže není divu že jsem mu hned po škole šel nakopat prdel.“ pokyvuju hlavou ... „ Ahoj kluci..., dlouho jsme se neviděli, hm?“ obchází mě Rei směrem k těm dvou, přičemž si prokřupává klouby na prstech. -„A-ale Reii, přece bys nás nezmlátil. Nemůžu za to že mě tvá holka chtěla. Za to může ona!“ ... to si kupodivu pamatuju. Navážu na téma a pořádně se rozkecáme o holkách, kámoších a vztazích až se dostaneme k pařbám. Zjišťuju že Rei mě o dost, ale opravdu o dost víc holek než já ale prý neměl ve vztazích nikdy moc velký štěstí. Vyrušuje mě až bzučení mobilu. Mám tu už dva nepřijaté hovory a tři SMS od Hira.

17: 48 - „Promiň aniki. Nevím co to do mě vjelo.“

18: 32 - „Kde jsi? Omlouvám se. Prosím ozvy se mi že jsi alespoň v pořádku.“

19: 20 – „ Kde jsi? Jsi v pořádku? Prosím alespoň mi odpověz že ti nic není. Omlouvám se. Moc mě to mrzí.“

 Tak proč jsi to udělal ty blbče! Jen ho rozvoním na zpět aby se uklidnil. Už pomalu táhne na devátou.

„Už asi půjdu.“ Rei pokývne. Neochotně se zvedám z pohodlného gauče a mířím s Reiem ke dveřím. Rei mi říká ať počkám u výchozí brány a někam odchází. Udělám tedy jak říká. Už se setmělo ale úplná tma zatím není. Za chvíli slyším burácení motorky která se objevuje hned ze zatáčky a zastavuje u mě. Je mi jasné kdo ji řídí. Tipl bych slušná šestistovka. Vypadá dost dobře.

„ No ty vole.“  řeknu z úžasem. „ Máš vůbec řidičák, ty blázne?“ zeptám se, se smíchem.

„ Jinak bych ji snad neměl, ne? Je úplně nová. Opožděně k narozkám. Tak sedej.“ podává mi helmu. Tu si nasazuju a sedám si za Reie. „ Za zády se samo můžeš chytit  ale to držení je dost k ničemu. Být tebou tak se držím mě.“ udělám tedy jak říká. Fakt nerad bych spadl. Sotva se chytnu vyrazíme prudce kupředu až to semnou trhne. Jedeme dost rychle, je to totálně boží. Bohužel jak se dostáváme do centra a tím pádem plnějších ulic, tempo jízdy se zpomalí. Ale i tak jsme u našeho než by se jeden nadál. Slízám z motorky a sundávám si helmu kterou podávám Reiovi.

„ Tak zatim. Zítra ve škole.“ Řekne a v mžiku je pryč. Spokojeně vcházím domů. Ještě se nestíhám ani vyzout a už mě přichází vyslýchat máma.

„ Ahoj, Danno zlatíčko.“ vlepí mi pusu na tvář.

„ Ahoj, mami.“ odpovídám.

„ Kdo to byl?“ zeptá se předpokládanou otázkou.

„ Yomichiki Rei. Mám tě pozdravovat od Reiko-san.“ rozzáří se jí oči.

„ To byl Rei-kun? Neviděla jsem ho už pěkně dlouho. Nevěděla jsem že se spolu kamarádíte. Říkal’s Reiko-chan? Páni, slyšela jsem že se jí daří, hm?“ Máma je celkem o dost starší než Reiova máma. Můj starší brácha Montaro-niisan už s náma nebydlí ale teď je mu už dvacet tři a máma ho měla myslím když jí bylo dvacet čtyři. Takže moje máma je od té jeho asi něco kolem deseti let starší. Často jsme Reie hlídali, proto jsme byli takoví kámoši.  Nemůžu se zbavit máminých otázek pěknou chvíli. Jsem už celkem unavenej a to jsem se chtěl ještě učit. Ale jsem rád že jsem potkal Reie tak dobře už jsem si dlouho nepokecal. A jsem přecpanej pizzou, brambůrkama a kolou až k prasknutí. Ještě pozdravím tátu a už se konečně řítím do svého pokoje. Převlékám se do spacího když v tom někdo klepe. Vyzvu dotyčného ke vchodu a jak se dalo čekat je to Hiro.

„ A-ahoj.“ Vejde se slovy a zavírá za sebou dveře. Neodpovídám. „Aniki, promiň mi to co jsem udělal. Já ...“ nastává vlna výmluv spojených z omluvami. Chápu že ho to mrzí ale předtím mi slíbil že už nic takovýho neudělá ale stejně udělal. Hlavně o to tu jde. Nepočítaje to že je to můj bratr kdo po mě už dvakrát vyjel. Proč to nemůže být nějaká hezká holka ze školy nebo tak něco. Většinou na gymplech bývá víc holek než kluků ale u nás na gymplu je to tak půl napůl. Neříkám že je to kdovíjaká výhoda. Je to tím pádem těžší někoho si najít. Pohybem ruky zastavuji bratrovo chrlení pochybných výmluv.

„ Koukej si někoho najít a to rychle. Jestli chceš aby jsme byli alespoň bráchové tak na mě okamžitě zapomeň, rozumíš?“ dojdu k němu a za lem trika stáhnu jeho hlavu níž. Hledím mu zblízka do jeho hnědých očí.“Jinak přísahám že jestli se ještě jednou, jedinkrát o něco pokusíš tak tě budu nadosmrti nenávidět. Už nebudeš můj mladší bráška ale jen nějakej hajzl co se po mě sápal ve spaní!“ řeknu přísně a pustím ho. Jestli ani tohle nezabere tak se asi zblázním. S vytřeštěnýma skleněnýma očima mlčky odejde z mýho pokoje. Lehnu na postel a zachumlám se do peřiny. Možná jsem řekl příliš. S lehkým pocitem viny usínám.

            Zbytek týden uběhl rychle. S Hirem jsem moc nemluvil ale zato jsem byl často s Reiem. Je vážně na pohodu. Zajímalo by mě co vlastně bylo vlastním důvodem našich předešlých sporů. Možná to že když jsme se viděli v dětství naposled tak jsem byli hrozně rozhádaní. Každopádně teď je to bezva kámoš. Jen za těch pár dní jsem se víc díky němu poznal spousty holek a i borců ze školy. Je vážně hodně oblíbenej. Dlouho už jsem nebyl na žádné pařbě. Je pátek večer tak stojím před zrcadlem a zkouším si nějak zajímavě učesat vlasy. Jako vždy z toho sejde a já mám jen debilní roztřepený páčo. Zklamaně povzdechnu. Zanechám marných pokusů a jdu se raději oblíct. Nastříkám na sebe polovinu deodorantu, vezmu si prachy a žvíkačky a když zjišťuju jestli jsem něco nezapoměl. Uslyším jak venku zatroubí auto. Jelikož nepočítáme s tím že na motorce by se v pozdějším stavu dalo jet jedem taxíkem. Ještě naposled rozhlížím po svých věcech a když se zdá že mám všechno sypu si to ze schodů rovnou ke dveřím ve kerých stojí máma a nadšeně vykecává z Reiem.

„ My mizíme, čau mami.“ ve spěchu ji obejdu a mířím rovnou k Reiovi. Ten si mě se zájmem prohlíží.

„ Co?“ zeptám se.

„ Nic, já jen že máš až nějak příliš roztřepený vlasy a taky žes to trochu přehnal s tou vůní.“ dá se do smíchu. Mnoo, jako bych to nevědel. Blbý vlasy!

„ To rychle vyprchá, je to děsnej šunt.“ ujišťuji ho a nasedám do auta. Hm, škoda... docela bych se projel na motorce. Totálně žeru tu rychlost. Taky bych chtěl řidičák ale na tu motorku bych si musel šetřit pár let. Za chvíli jsme na místě. Je asi něco málo po desáté. Platíme vstup a jdeme dovnitř. Je tady už spousta lidí, od jednoho ze stolů někdo mává naším směrem. Sedáme si ke stolu za ostatními. Je tady spousta dosti pěknejch holek. Pár lidí tu už sice znám ale většinu ne. Rei mi je představuje ale je jich tolik že po chvíli strácím přehled. Každej mě tu na něco zve takže netrvá dlouho a jsem v dobré náladě jít dokonce i tančit. Rei už je taky dobře mimo ale ne určitě tak jak já. Má asi lepší výdrž. Tančím se spoustou hezkých holek a s jednou se při ploužáku i začnu líbat. Zábava jede skvěle. Všichni co jsou pořád víc střízliví než já se smějou tomu co řeknu a já..., já se směju snad úplně všemu. Vím jen jedno a to že jsem úplně mimo. 

            Pomalu se probouzím. Moje hlava totálné třeští. Ksakrů, vůbec nic si nepamatuju. Probouzím se v měkoučké posteli v pokoji který už poznávám. Jsem u Reie, není pochyb. V puse mám příšerně. Chtělo by to vodu ale těžko říct jestli bych se vůbec dostal do koupelny, dík bohu už vím kde je. Nad kuchyní vůbec neuvažuji. Ty schody bych si těžce nedal. Kalhoty mám sundaný a hozený pod postelí, ale triko i trenky mám na sobě. Pomalu is sedám. Zdá se že jsem to včera docela přehnal. Chvíli váhám ale pak se přece jen odhodlávám vydat do koupelny a na záchod. Ne že bych si toho moc pamatoval ale byla to sranda. Rei má hroznou spoustu kámošů. Jasně, taky kdo by se sním nechtěl bavit. V koupelně si pořádně vyplachuju pusu a umívám obličej. Jestli můžu hádat tak jsem určitě zvracel. Kouknu se do zrcedla hned nad umyvadlem. Páni, mám úplně rudý oči, to je děs. Rozcuchaný vlasy, no prostě jak po flámu. Někdo klepe.

„Jo.“ zastavuji vodu a pomalým plouhavým krokem jdu ke dveřím. Kdo jiný by to byl než Rei.

„Dobrý ráno, jak to jde?“ zdá se být v mnohem lepším stavu než jsem já, dokonce se i usmívá. Ale to on se takhle kření vždycky.

„ Nic moc, co ty?“ zeptám se naoplátku.

„ No, taky to není nejlepší ale zdá se že jsem na tom pořád líp než ty.“ zasměje se. Jen mávnu rukou místo odpovědi. Pomalu se dostanu spět do pokoje pro hosty kde jsem se probral a začnu se oblíkat. Rei šel mezitím do koupelny. Uaaa, moje hlava. To je strašný. Rozplácnu se zpět na postel. Když mám zavřený oči cítím jak mě bere spaní. Po chvíli někdo vchází do pokoje. Jsem natolik línej i zvednou hlavu a podívat se ale nejspíš to bude stejně Rei. Přechází až k posteli na které ležím. Pak se nic neděje. Přemůžu se a pomalu se probouzím z polospánku. Nade mnou stojí Rei s podivným nepřítomným pohledem.

„Co?“ zeptám se, v tu chvíli se opět vrací do reality.

„ Ehh, nic. Jen jsem se zamyslel.“ odpoví trochu zmateně.

„ A nad čím?“ nedá mi má zvědavost. Chvíli se na mě jen dívá a nic neříká.

„ Nad tím jestli jsi se neměl narodit jako holka.“ odpoví nečekaně.

„ CO? Proč bych měl?“

„ Já nevím, jako holce by ti to určitě slušelo.“ pokývne rameny. -_-‚ To je věta za všechny prachy. Jen nechápavě zavrtím hlavou a s donucením se zvedám.

„ Dělal jsem včera moc kraviny?“ změním raději téma. Rei se rozesměje.

„ No, jen trochu. Všichni říkali že když máš něco v sobě si mnohem společenštější.“

„ Lepší než aby byla nuda.“ odpovím.

„ Ok, mám ti zavolat taxi? Nebo zůstaneš na něco k jídlu?“ nijak zvlášť hlad nemám ale zůstávám. Potom jedu domů taxíkem. Mám jediný štěstí že to za mě většinou zaplatí Rei jinak bych byl už na mizině. S Hirem teď moc nemluvím. Jasně že mi to trochu vadí ale bude lepší když ode mě bude na nějakou dobu dál. Další den ve škole se Rei choval trochu divně. Moc jsme se spolu nebavili. Třeba se jen špatně vyspal, ne vždycky musí mít každej skvělou náladu. Tak jsem se víc bavil z holkama a i borcema z naší třídy. Čas ubíhá rychle a za chvíli už jsem ze školy doma. Někdo zvoní. Hiro je u sebe v pokoji a nezdá se že by se mu chtělo jít otevřít. Jdu tedy já. Přemýšlím kdo by to tak mohl být, že by Rei? Když otevřu stojí přede mnou o něco menší kluk než jsem já. Na sobě má volný triko, šortky a boty jak si stačím všimnout všechno značkový. V ruce drží skateboard, na každém zápěstí má potítko a na černých delších vlasech kšiltovku otočenou kšiltem vzad. Zespod dlouhé ofiny mu prosvítají velké modré oči.

„ Zdar, borec! Je Hiroki doma?!“ vyprskne znenadání. Bože s kým se to můj bratr baví? Říkal Hiroki? Jako že Hiro(yu)ki? Nepamatuju si že by mu tak kdy někdo říkal.

„ J-jo. Chceš jít za ním? Je u sebe v pokoji.“ zeptám se.

„ No jasný!“ rozzáří se mu jeho velký modrý oči ještě víc tak až skoro svítí a hbitě kolem mě proklouzne do domu.

„ Hoj, staříku,  kde že je ten jeho pokoj má bejt?“ rozhlídne se po chodbě. STAŘÍKU?! Okamžitě chytnu toho spratka za triko pod krkem a vytáhnu si ho blíž k obličeji.

„ Jak jsi mi to řekl?!!“ spratek jen s nezájmem otočí hlavou.

„ Prskáš!“ odfrkne. Já ho zabiju!

„ Yumi?“ ozve se od schodů.

„ Hoj, Hiroki!“ vyprskne celej šťastnej. A začne s sebou cloumat ať ho pustím.

„ Ahá, takže Yumi, jo?“ zeptám se s výsměšným tónem a pustím ho.

„ JO! No a?! Je to normální jméno.“ brání se spratek.

„ Jó, jasně že je normální. Ale pro holky!“ začnu si ho dobírat. Zčervená ve tvářích.

„ Ne-nemůžu za to!“ neposlouchám a pořád se tiše směju. „ Ihned přestaň ty blbej dědku!“

„ Nejsem žádnej děda, holčičko!“ bráním se.

„ Sklapni nebo-!“

„ Tak dost!“ vloží se do toho Hiro. „ Yumi, co tady děláš?“ zeptá se brácha toho děcka. Nebudu tady s tím spratkem. Obouvám si boty a odcházím. „Aniki?!“ zavolá na mě ještě než zavřu dveře ale dělám že neslyším. Projdu se za Reiem. Dnes měl divnou náladu, třeba mu ji trochu spravím. Občas se proběhnu občas jdu pěšky. Cesta ubíhá rychle a ani mi to nepřijde stojím u vysokého plotu s ozdobnou bránou. Zvoním a v mikrofonu se netradičně ozývá Reiko-san. Jen se představím a ihned mě pouští. Vítá mě u dveří a sděluje mi že Rei je u sebe v pokoji nahoře v patře. Vydávám se tedy po vysokém schodišti nahoru kde zatáčím doleva. Když zaklepu ozývá se jen sotva slyšitelné: „ Hm?“. Vejdu tedy do pokoje.

„ Zdar, jak to jde?“ vejdu se slovy. Když mě Rei uvidí ve dveřích okamžitě se dává do sedu na své obří posteli kde se předtím znuděně rozvaloval.

„ A-ahoj Danno.“ vydá ze sebe překvapeně. „ Co tady děláš?“ zeptá se. Sedám do křesla co je napravo od Reiovi vyřezávané dřevěné postele.

„ Přišel jsem na návštěvu. Ve třídě si byl děsně znuděnej tak jsem si řekl že tě potřebuju dostat trochu do pohody.“ odpovím s úsměvem. On jen sešle skloní hlavu.

„ Neměl’s chodit.“ řekne tiše a opět se lehne.

„ Jak to myslíš? Mohl alespoň trochu ocenit mou snahu.“ zvedám se z pohodlného křesla a jdu k němu. Když postřehne že jdu blíž opět se posadí. „ Chováš se divně. Nejsi nemocnej?“ chytnu mu rukou na čelo. Zdá se ale že je úplně v pohodě. Z ničeho nic mě odstrčí.

„ Vypadni!“ řekne přísně a otočí hlavu jinam.

„ Co? Proč?! Co jsem udělal?“ začnu se nechápavě vyptávat. Prudce se na mě otočí a vstane z postele.

„ Všechno! Sere mě to! Sere mě jak se chováš! Sere mě jak vypadáš! Prostě tě nesnáším tak kurva vypadni!“ začne do mě chrlit z tak naštvaným výrazem kterého by se bál snad i sám satan.

„ Co?! Nechápu t-!“

„ Vypadni mi z očí a už za mnou nikdy nelez, rozumíš?!“ chytne mě za triko a začne mi hrozit pěstí. On se snad úplně zbláznil.

„ Nech toho Reii nic jsem ti přece ne-!“ dostávám od něj ránu do obličeje než stačím vůbec něco doříct. Do očí se mi nahrnou slzy.

„ Já myslel že jsme kámoši... .“ cítím jak mi z nosu začíná téct krev. Rei mě překvapeně pustí a o krok ustoupí. „ Hajzle! Nic jsem ti kurva neudělal!“ napřáhnu se a Rei dostává taky jednu na oplátku. Nasraně se do mě pustí. Začneme se mlátit hlava nehlava. Srážíme pár věcí na stolku, práskáme sebou o nábytek i o zdi. Nakonec končíme na zemi. Rei si na mě obkročmo sedá a dostávám jednu za druhou. Za chvíli jsem už úplně mimo, už nemám sílu se ani bránit. Rei konečně přestává a slízá ze mě. Opře se zády o postel. Chvíli vyčerpaně oddechuju. Pusa se mi plní krví. Zuby mám snad v pořádku ale několikrát jsem se hodně kousl do jazyku a myslím že mám natrženej spodní ret. Nos mám jak zpřelámanej. A bůhví jestli to není pravda. Oči se mi zalívají slzami, jak z bolesti tak z divného pocitu. Proč já? Proč mě nejdřív zmlátí a vyjede po mě můj vlastní bratr a když si konečně najdu dobrýho kámoše... Když je Rei můj kámoš tak se z ničeho nic stane tohle. Namáhavě z bolestma vstává a odlízám beze slova z Reiova pokoje. Pomalu scházím se schodů a odcházím.

„ Už nikdy tě nechci vidět Reii!“ zařvu na celé kolo a se slzami v očích se i přes bolest a vyčerpání rozbíhám směrem do centra.