Díl 1. - Nenásvist část 1.
Gympl – 1.díl
Nenávist - část 1.
(Omlouvám se ale je možné že mi někde vypadne nějaké písmeno, zvláště pak „P“ no, jo... klávesnice už není to co bejvala x)
Konečně jsem doma. Dnes to ve škole bylo vážně k nevydržení. Učitelé byli všichni tak nepříjemní jak jen to šlo. Dostal jsem blbý známky a ještě k tomu si na mě počkal Rei, když jsem si jako vždy zkracoval cestu domů přes skate park, kde občas taky trávím volno. Na to se strhl dobrej slejvák, ale nemel jsem už ani sílu, ani odhodlání domů běžet abych se ukryl před deštěm. Sakra, všechno mě děsně bolí. Kdyby tam neměl ty svoje vlezprdelky nakopal bych mu řiť! Naštěstí to nemám ještě tak zlý jako můj kámoš Isamu. Jeho táta dostal infarkt a musel podstoupit operaci. Navíc Isamu říkal že kvůli tomu přijela jeho máma, kterou fakt nemůže vystát jelikož se na něj a jeho tátu kdysi vykašlala. Nejsem teda jedinej kdo to nemá lehký.
„ Konečně jsi doma.“ ozve se hlubokej hlas mýho bráchy.
„ Nazdar Hiro.“ odpovím se skloněnou hlavou aby neviděl jak jsem domlácenej. Rychle se vyzouvám a snažím se kolem něj proplout. Bohužel se mi to nepovede a on mě chytá za paži. Je sice o dva roky mladší ale už je vyšší než já. Vypadá mnohem starší než doopravdy je, vím taky že už je silnější i když to bývalo naopak. Nesnažím se proto nijak zvlášť vymanit z jeho sevření.
„Co?“ zeptám se s stále hlavou skloněnou k zemi.
„ Kdo to byl?“ ozve se tiše Hiro s podivným tónem v hlase. Sakra, proč sis toho musel všimnout? Jen ucuknu hlavou víc na opačnou stranu než je brácha.
„ Na něco jsem –.“
„ Co je ti do toho?!“ zařvu na něj a škubnutím se dostanu z jeho sevřením.
„ Co je mi do toho?! Jsem tvůj brácha! To mi do toho je! Jestli tě někdo mlátí, chci vědět kdo!“ začne na mě řvát na oplátku zase on.
„ To je jen můj problém! Ty se do toho laskavě neser!“ křičím naštvaně. Dnes už je toho moc. Všechno co se jen mohlo podělat se podělalo, chci už prostě jen zalehnout a spát. Alespoň na chvíli zapomenout na bolest a problémy. Snažím se kolem něj projít, musím se dostat alespoň do koupelny. Ta je blíž než můj pokoj a stejně tam musím.
„Chci ti jen pomoct!“ chytne mě za triko když se snažím kolem ně protáhnout a stahuje mě zpátky. Nestíhám s kroky a padám na záda. Je to celkem rána. Okamžitě ucítím nepříjemnou bolest která je o to větší protože už dopadám na modřiny od dnešní bitky s Reiem. Nebyla to jen takhle, bylo jich víc. Ten hajzl si vždycky najde sebe menší podnět k tomu aby mě mohl zmlátit. Naštvaně se i přes bolest zvedám na nohy a dávám bráchovi pěstí aniž bych si uvědomil co vlastně dělám. Byl to instinkt, byl jsem hrozně naštvanej ale vážně sem ho nechtěl praštit. Jenže na mojí ránu ihned přichází odpověď. Dostávám od bráchy pořádný dělo do břicha až mi vyráží dech a potom ještě jedno do obličeje. S šílenou bolestí jak na obličeji tak břicha padám na kolena. Držím se za břicho, když mě praštil, hned při dálším nádechu se mě ukrutně bodlo v bohu a já se snažil rychle vydechnout. Chvíli s sebou jen třepu, snažím se nadechnout ale pokaždé mě uvnitř začne něco příšerně bodat a já nádech zastavím. Vyhrknou mi okamžitě slzy. Touha už odsud zmizet je větší než by se dalo čekat a já i přes to že téměř nemohu dýchat se po čtyřech plazím směrem ke koupelně. Hiro mě chytne za rameno.
„Aniki jsi v po-.“ rychle jeho ruku odrazím.
„ Nesahej na mě!“ vyhrknu ze sebe sýpavě. Cítím jak se mi strašně navaluje. Už kolem dvanácté odpoledne mi nebylo nejlíp. Musel jsem sníst něco blbýho. Začnu se dávit. Při každém nádechu mě opět bodá v boku. Nezadržitelně přichází reakce kterou jsem dnes už delší domu čekal. Začnu zvracet přímo na podlahu. Brácha se rychle odtáhne. Netrvá to naštěstí dlouho a snad vše co jsem dnes snědl je venku. Bodavá bolest z boku pomalu ustupuje a já se mohu nadechovat už trochu líp. Využiji příležitosti a co nejrychleji se dobelhám do koupelny. Rychle za sebou zamykám. Sesunu se podél dveří dolu a tak chvíli zůstávám. Bolest z boku se už uvolnila a já můžu celkem dobře dýchat. Pořád se ale celej klepu, aniž bych chtěl tak brečím jak malý děcko. Cítím že moje tělo je nadně, ani má mysl na tom není o nic líp. Na dveře začne z bíle vymalované chodby bušit Hiro.
„Aniki! Odpověz mi! Jsi v pořádku?“ nechce se mi odpovídat. „No tak! Prosím! Řekni k sakru něco!“ stále hystericky bouchá na zamčené dveře a řve. „ Promiň, nechtěl jsem tě tolik praštit! Vyletělo to samo. Omlouvám se, slyšíš?“ říká už o něco klidněji ale stále s nervózně s třesoucím se hlasem.
„Jo..., jsem v pořádku. Nech mě ale prosím na pokoji.“ odpovím tiše, lehce chraplavým hlasem. Chvíli je ticho ale pak slyším jak se zvedá a z občasným zavrzáním naší dřevěné podlahy odchází. Já ze sebe pomalu svlékám všechno mokrý a špinavý prádlo. Unaveně se sprchuju a nakonec si ještě prohlížím modřiny, zalepuji a dezinfikuji horší odřeniny z odpoledne. Během toho všeho musela uběhnout nepochybně daleko času víc než hodina. Opatrně vylízám z koupelny s ručníkem obmotaným kolem pasu. Hned vedle dveří na zemi opřený o bílou zeď sedí Hiro. Jak mě uvidí rychle stoupne a ustaraně si mě prohlíží. Když vidí všechny ty modřiny otvírá z provinilým výrazem pusu že chce něco říct. Než se k tomu však odhodlá, přerušuji ho.
„ Já..., jsem v pohodě, potřebuju se jen trochu vyspat.“ otočím se a jdu pomalu ke svému pokoji. Ujdu pár kroků když uslyším rychlé kroky směrem ke mě. Než se stačím otočit zezadu mě obejmou silné paže a přitáhnou si mě k sobě. Chvíli čekám co se bude dít.
„Hiro, co j-.“
„Gome,.. aniki.“ řekne tiše dřív než stačím doříct otázku. Opatrně se snažím dostat z objetí.
„ Nemůžeš za to, já začal.“ řeknu ještě a mizím za dveřmi svého pokoje. Převléknu se do oblečení na spaní a lehnu si do postele. Dnešek byl vážně příšernej, doufám jen že zítřek už bude lepší. Mám trochu starosti o Hira. Poslední dobou se chová tak trochu divně. Netuším proč. Možná problémy ve škole, nebo v tom jede nějaká holka. Těžko říct. Není sice nijak zvlášť pozdě ale jsem na tolik vyčerpaný že brzy usínám.
Tělem mi prochází podivné horko. Zrychleně dýchám. Zdá se mi to nebo ... . Z šokem se okamžitě posadím na postel.
„ Hiro! Co to sakra?!“ zařvu a shodím bráchu z okraje postele. Kurva! Že se mi to jen zdá. Že to co se tady teď stalo není realita. Spodky mám stáhlý do půlky stehen. A jsem... já jsem tvrdej! Co? Co se tu sakra děje? Hiro sedí na zemi v místě kam spadnul s hlavou v dlaních.
„H-hi-hiro?“ vykoktávám nechápavě. „Co jsi-. Proč jsi-.“ zasekávám se a nedokážu doříct ani větu. Hiro pomalu vstane ze země.
„ Promiň Danno.“ řekne Hiro a přibližuje se ke mě.
„ Hi-hiro?“ špitnu vyděšeně, téměř neslyšně. Chytne mě za ramena svalí na postel. Než se stačím vzpamatovat už mě líbá. Nevím co dělat. Vyděšeně se začnu vykrucovat na všechny strany. Hirův stisk je ještě větší. Chytne mi obě ruce které se ho marně snaží odstrčit a jednou rukou mi je spoutá nad hlavou. Druhou rukou mi přejíždí přes hruď až k rozkroku. Začnu šíleně panikařit. Dělám co můžu abych se ho zbavil. Kopu nohama, nehty volných prstů zarývám do jeho kůže na ruce ale skoro to nepomáhá. Jak to že je tak silnej? Ať chci nebo ne tělo na jeho dotyky začíná reagovat. Líbá mě tak vášnivě že se můžu sotva kdy nadechnout, právě proto se nepokouším ani řvát. Jediné co mi zbývá je... . Kousnu Hira silně do jazyka a on se v té chvíli ode mě odtrhává. Když je z toho trochu v šoku, využívám situace a dávám se na útěk. Hiro rychle zareaguje a chytá mě za ruku. Začnu řvát jako šílenec.
„PUSŤ MĚ! OKAMŽITĚ MĚ PUSŤ HIROYUKIIIIIIII!“ škubu sebou jak můžu. Stisk povoluje a já zdrhám z pokoje. Rychle se obouvám a vybíhám ven. Nějak si neuvědomuju že na sobě mám jen triko a trenky. Nevím ani kolik je hodin, ani kam vlastně běžím. Prostě jen utíkám co můžu. Proč se to vlastně stalo? Proč na mě Hiro sahal když je to kluk? Proč když jsme bráchové? KURVA! Začíná mi pomalu docházet dech a já zpomaluji až úplně zastavím. Předkloním se, ruky si zapřu o lehce pokrčená kolena a zhluboka se nadechuji. Z očí mi nezadržitelně tečou slzy. Proč?! Proč já? Najednou ucítím ruku na svém pozadí. Rychle se zvednu z předklonu a udělám pár kroků v před. Otočím se, slzy mi stékají po tvářích až na krk. Přede mnou stojí nějakej chlap.
„Ale, ale krasavče. Snad bys už teď nebrečel. Ještě nemáš proč.“ řekne a začne se rychle přibližovat. Nečekám ani o vteřinu déle, otáčím se a začnu zdrhat. Chlap se mě pokusí chytit za ruku ale vyvleču se. Běžím podél vysokých baráků. Kde to vlastně jsem? Na druhé straně silnice tiše šustí listoví setmělého parku. Je to na opačnou stranu od školy a taktéž od centra města. Moc to tady neznám. Je to blbá část města, spousta feťáků a divnejch týpků. Koukám se za sebe ale chlap nikde. Začnu zpomalovat když v tom do něčeho teda spíš někoho narazím. Zvednu hlavu a tam je jinej chlap. Než se stačím vzpamatovat přimáčkne mě ke zdi domu. Vyděšeně čekám co se bude dít. Ze tmy ulice kterou jsem sem přiběhl se vynořuje ten chlap co mě předtím osahával. Tohle není dobrý. Začnu se vykrucovat ale chlap je moc silnej.
„Dnes máme štěstí, co?“ sakra, jsou spolu. Museli se na mě domluvit. Proto mě nechal tak lehce utéct. Ten co mě drží si mě přitáhne k sobě. Začnu se bránit a odtahovat ale není to moc platný. Chlap si mě chvíli prohlíží. Potom mě otočí zády k sobě a zkroutí mi ruce za zády, obličejem jsem k tomu prvnímu.
„ Joo, navíc se zdá že ani z oblečením už si nebudeme muset dělat moc starosti.“ ozve se chlap za mými zády. Uvědomím si v čem jsem vlastně oblečenej. Musím se z tohohle průseru dostat. První chlap pokývne hlavou a můj věznitel mě jako na povel strká před sebou do nedaleké tmavé uličky. Když moje pokusy o útěk nezabírají napadne mě jediná věc.
„POMÓC! Pomožte mi ně-!“ dostanu pořádné dělo přímo do tváře. Na to mě chlap chytá za vlasy, táhne mě až mám obličej dost vysoko na to abych viděl jeho ksicht, pod krk mi dává studenou čepel.
„Varuji tě, chlapečku. Ještě jedno slovo a přísahám že sotva tě omrdám tak tě podříznu. Každopádně, udělám to stejně tak i tak.“ hnusně se na mě podívá a olízne čepel nože. Neopovažuji se ani pohnout, do očí se mi hrne obrovská hromada slz. Proč já? Já ještě nechci zemřít. Začnu brečet.
„ Sklapni!“ dostanu další ránu tentokrát na druhou stranu obličeje. I přes veškeré výhružky které jsem slyšel se začnu znovu zmítat. Díky snížené opatrnosti chlapa co mě drží se mi podaří uvolnit jednu ruku. Okamžitě zamířím k východu ze slepé uličky. Uvidím někoho projít. Začnu opět volat o pomoc.
„ Řekl jsem ať držíš kurva hubu!“ kopne mě chlap do břicha. Absolutně mi vyráží dech a já padám na kolena. Dostávám další kopanec ale tentokrát do hlavy. Dál už nemám o ničem ponětí.
Pomalu otvírám oči. Ležím v měkkém. Hlava mě příšerně bolí a stejně tak i celý zbytek těla. Pomalu se posadím a rozhlédnu se. Jsem v poměrně velmi prostorné místnosti. Jemně okrové nepravidelné zdi s několika obrazy. Lesklá dřevěná podlaha osvětlená paprsky z velkého dlouhého okna a z prosklených dveří vedoucí nejspíš na balkón. Několik květin rozmístěných jak na zemi u okna tak na bílí skříních, na jedné z nichž je i větší zrcadlo. Kde to jsem? Vylezu z měkké prohřáté nejspíš dřevěné postele. Pomalu dojdu k oknu a nahlédnu ven. Vypadá to že je ráno. Venku je upravená zahrada se spoustou květin a velkým bazénem. Přejdu k vyřezávané skříni na niž je zrcadlo. Odhrnu si svoje hnědé vlasy z čela, tam mám náplast a na tvářích jsou vidět modřiny, co je horší pod levým okem mám ošklivou podlitinu. Přemisťuji se ke dveřím. Opatrně je otvírám. Vedou na bíle vymalovanou chodbu. Naproti dveřím od pokoje ve kterém jsem se probudil jsou druhé, také bílé. Přísahám že jsem tady ještě nikdy nebyl. Vypadá to tu hezky, tak nějak... nóbl. Vyjdu na chodbu a do chodidel mě zastudí podlaha. Nalevo chodba končí, napravo vidím zábradlí a za ním opět dvoje dveře naproti sobě. Dojdu až k zábradlí. Přímo koulím oči. Obrovské dlouhé schodiště vede do velké místnosti. Pomalu sejdu dolů. Opět stojím na chladném podkladu ale narozdíl od horního patra je zde několik koberců. Zdi jsou tu vymalované na světle oranžovou. Je tu spousta květin od malých až po velké květináče. Opět je místnost bohatě osvětlena hromadou oken. Nalevo i napravo vede cesta. Neváhám dlouho a jdu doprava. Je tu jen pár obrazů a u zdi gauč. Do další místnosti nevedou dveře pouze jen oblouk ve zdi. Projdu. Ocitám se nejspíš v kuchyni. Kdybych to měl srovnat z naší kuchyní je to asi jako Trabant a Porsche. Všude perfektní čisto, krásná linka, moderní vybavení. Spousta věcí z nerezu. Kdyby to viděla mamča asi by se zbláznila. Už nějakou dobu se snaží dohnat tátu alespoň k lepší lednici protože to co máme my se tak dá už jen sotva nazývat. Jdu právě k tomuhle spotřebiči a chvíli si ji prohlížím. Přemýšlím kolik tohle všechno mohlo stát. Určitě strašný prachy.
„ Neostýchej se, jestli máš hlad, klidně si posluž.“ leknu se a rychle se otočím za hlasem.
„ ...Reii?“ nevěřím vlastním očím.
„ Hm, zdá se že alespoň oči ti ještě slouží.“ opře se o zeď ze samolibým pohledem.
„Co-co tady děláš? Jak to myslíš?“ zeptám se zmateně.
„Co tu dělám? Co je to za otázku? Já tady bydlím, kámo. A co se týče tvé druhé otázky, jen blázna by napadlo jít pozdě večer ven v triku a trenkách a motat se v okolí parku. Proto sem usoudil že to tady,“ poklepe si prstem na čelo „ Nemáš zřejmě v pořádku.“ podívá se lehce vyčítavě. Proč je sakra tak podezřele milej?
„ Tak,... to tys mě zachránil?“ zeptám se pro ujištění. Pravý koutek úst se mu protáhne a opět nasadí ten svůj spokojený ksichtík.
„Ty‘s je zmlátil úplně sám?“ zajímám se.
„ Blázníš? Zas takej Herkules nejsem. Ale když jdu do té čtvrti ke kámošovi a vím že se nijak zvlášť brzo nevrátím, tak si s sebou pro jistotu beru pepřák(pepřový sprej).“ odpoví ledabyle. Chvíli je ticho.
„Pr- proč jsi mě vlastně zachránil?“
„Proč? Co je zas tohle za otázku? Co třeba proto že si volal o pomoc?“ Uvidím někoho projít. Začnu opět volat o pomoc. Tak to byl on? Skloním hlavu k zemi.
„Tak..., díky.“ řeknu tak trochu stydlivě. Nechce se mi uvěřit že by mě právě on zachraňoval.
„Ále,“ přestane se opírat o zeď a jde směrem ke mě „Určitě bys to samý udělal pro mě. Vždycky sis nemyslel jakej si borec a co všechno umíš když jsme byli malí. Byla jen náhoda že jsi je nezvlád sám.“ začne mi dávat ořecha. Jako by nestačila ta bolest hlavy sama o sobě.
„Aaaau!“ odstrčím ho načež se mi začne se smíchem omlouvat. Zdá se být docela v pohodě. Ne jako ve třídě, spíš jak když jsme se spolu ještě bavili. Nevím kde jsem teď ale předtím jsme byli sousedi. Byli jsme nejlepší kámoši, skoro pořád jsme byli spolu.
„Náhodou, já jsem borec! Zmlátil bych klidně i deváťáka.“ řeknu vychloubačně a s odhrnutým rukávem trika ukazuju jaký mám svaly. Rei se začne smát.
„ Co je ti jako k smíchu? Já umím karate, judo a jiu jitsu a aaa já nevím, prostě úplně všechno!“ začne se smát ještě víc.
„Héj! Přestaň se smát nebo zmlátím i tebe!“ vrhnu se na něj až spadne na záda....
„Ale vážně, vždycky jsi mě přepral a teď z tebe už skoro nic nevytáhnu.“
„Chceš snad říct že když mě vždycky po škole zmlátíš tak se ze mě snažíš jen něco vytáhnout?“ zeptám se trochu znechuceně.
„ Ne tak docela, jen je většinou nuda a ty se umíš perfektně rozčilovat.“ lehce se rozesměje. Tak fajn, na tohle nemám nervy.
„Sorry že jsem otravoval.“ řeknu uraženě a mířím ven z místnosti. Projdu předchozími místnostmi až k velkému schodišti a vycházím – naštěstí jsem se nespletl – vchodovými dveřmi ven.
„No tak Danno! Počkej přece!“ volá za mnou Rei. Jelikož nemám ani boty, zastavuji se.
„ Nemyslel jsem to tak. Nemusíš mít strach k vám jsem volal, vaši vědí že jsi u mě a pochybuju že by se ti chtělo běžet odtud až k vám bosky v tomhle oblečení.“ kouknu se mu přímo do jeho tmavě hnědých očí. Zdá se že tu omluvu myslel přece jen vážně. Ledabyle pokývnu hlavou jako že souhlasím a jdu zpět do domu. Potom mi Rei půjčí nějaké své oblečení, jdu se osprchovat a mezitím nachystal něco k jídlu. Různě kecáme o škole nebo vzpomínáme na to jak sme byli malí. Rei vypadal tehdy jinak, měl tmavší vlasy, hnědé ale světlejší než já a ostříhané na „ježka“. Když nám bylo dvanáct pohádali jsme se strašně kvůli holce. Do teď si myslím že to byla v tomhle věku úplná zbytečnost. Nebavili jsme se spolu, jen jsem se dozvěděl že se jeho rodiče po delší době kdy měli pořád spousty sporů rozvádějí a on se stěhuje pryč z jeho mámou. Od té doby jsem ho neviděl až v prváku. Nechal si narůst vlasy asi do půli krku. Je takovej nečistej blond. I když předtím byl o něco menší teď je vyšší než já a má i o něco líp vypracovanou postavu. Pokusil jsem se o nějakej ten kontakt ale nezajímalo ho to. Obklopil se nejrůznějšíma sockama a blbečkama který se na něj lepili nepochybně jen kvůli tomu že má prachy. Slyšel jsem že si jeho máma konečně našla práci jako právnička na kterou se původně vzdělala a navíc si vzala nějakýho doktora. Takže není ani divu že mají takovej barák. Přistěhovali se zpátky sem až když měl Rei za sebou devítku. Myslím že mezitím bydlel v Tokiu. Když dojíme, říká že mě doprovodí dom. Někam telefonuje, celkem rychle se mi to objasní když vidím že před dome zastavuje taxi. Bydlí až na kraji města a jelikož já bydlím až kousek od centra je to docela kus. Jel se mnou protože prý ještě někam musí. Už zastavujeme u mýho baráku. Pomalu vystupuju z vozu, musím přiznat že po včerejšku se mi domů vůbec nechce. I když je pátek a Hiro je teď ještě pořád ve škole, jelikož teprv táhne na jedenáctou, stejně se mi tam nechce.
„ Tak se měj Danno a dávej na sebe větší pozor.“ zakření se ještě Rei než zabouchnu dveře auta a ve chvíli je pryč. Líně dojdu ke dveřím ale než stihnu stisknout kliku dveře se otvírají.
„Danno, jsem tak ráda že jsi v pořádku.“ obejme mě máma. Překvapenej ji taky obejmu a jelikož si prohlíží všechna má zranění, ještě několikrát ji musím uklidňovat že jsem opravdu v pořádku než se uklidní. Posadíme se v kuchyni ke stolu a vyzvídá ze mě co se vlastně stalo. Samozřejmě o tom co se stalo v mém pokoji a o hádce když jsem přišel domů mlčím. Místo toho si vymýšlím že večer mezi námi došlo jen k malému nedorozumění a já jsem si musel jít provětrat trochu hlavu když mě přepadli. Zdá se že tomu moc nevěří a myslí si o tom své ale přesto už mě nechává a já jdu k sobě do pokoje. Lehnu si na postel která zdaleka není tak pohodlná ani velká jako ta ve které jsem se dnes probral. Přemýšlím nad minulou nocí. Jak je to vlastně možný? I kdyby byl Hiro na kluky, já jsem přece jeho brácha. Povzdechnu si a zavírám oči. Nerozumím tomu. Nerozumím už vůbec ničemu. Ať se jedná o Hira nebo Reie. Hrozně mě bere spaní. V mysli mi přebíhá spousta otázek, pochyb i nejrůznějších jiných myšlenek. Pozvolna usínám.
Cítím jak mě něco lechtá na břiše. Pomalu otvírám oči a ihned rozpoznávám ještě rozmazanou siluetu.
„ Nesahej na mě!“ praštím bráchu silně do ruky.
„ To ne! Já jen-.“
„ Vypadni okamžitě z mého pokoje!“ křiknu po něm s prstem napjatým směrem ke dveřím. Ustoupí o krok dozadu.
„ Chtěl jsem tě jen zakrýt.“ sklopí oči do země. Opravdu je přese mě přehozená peřina. Chvíli je ticho.
„ Aniki,“ podívám se na něj. „ Gomenasai.“ řekne ještě hlubším hlasem než obvykle a hluboce se ukloní. Jen na něj překvapeně hledím. „ Omlouvám se, přísahám že už nikdy nic takovýho neudělám.“ chvíli potom zůstává ještě v předklonu než se začne pomalu a nejistě narovnávat. Nevím jistě co bych měl vlastně říct. Opět je v místnosti nepříjemné ticho. Hiro se přemístí až ke mě. Upřeně hledím před sebe.
„ Aniki?“ chvíli se nic neděje, čeká po mě odpověď ale já nevím co bych měl vlastně říct. Potom si sedne na postel hned za mě a zezadu mě pevně obejme.
„ Promiň brácho, přísahám ti že už nic takovýho nikdy neudělám. Nesnesl bych kdybys mě měl nenávidět. Prosím, prosím..., odpusť mi to.“ hlavu si opřel o mé rameno. Když to říká zní to jako by se měl každou chvílí rozbrečet jako malý dítě. Zatáhnu ho za ruce aby mě pustil a otáčím se obličejem k němu. Vážně má úplně skleněný trochu do červena zbarvený oči. Každou chvílí i trochu popotahuje.
„ Přece bys nebrečel,... bráško.“ řeknu škádlivě s úsměvem na tváři. Lehce se rozesměje o z očí se mu po tvářích rozlije několik slz. Opět mě pevně obejme a chvíli s pořád dokola se opakujícími omluvami zůstáváme v objetí. Přičemž a něž bych to sám chtěl začnu slzet i já.
